O dvou blondýnách

Letošní léto bylo u nás tradičně kromě frekventovaných dešťových srážek poměrně hojně vyplněno návštěvami.
Uprostřed prázdnin se mi na chatě dokonce zjevila kamarádka, s kterou jsem se dlouhou spoustu let neviděla a s kterou jsme jako děti, nebo spíše už slečny, užily spoustu nezapomenutelných příhod. Původně se stavila na kafe, ale naše povídání bylo tak příjemné, veselé a uvolňující, že se protáhlo bezmála na 24 hodin, když Lucka přijala nabídku noclehu, abychom si všecko stihly dovyprávět. Prostě dvě blondýny. Jistě, že jsme si všecko neřekly, ale vrátily jsme se v čase a nachechtaly jsme se zase jako kdysi dávno, ne-li víc. Přitom nás tak napadlo, že by bylo milé, setkat se i s dalšími z naší partičky přátel a Lucka se nabídla, že čtyři ostatní sežene a schůzku zorganizuje.
A skutečně. Během týdne mi už do telefonu radostně sdělovala, že všechny čtyři "kluky" se jí podařilo vypátrat, obvolat a že i oni celkem radostně pozvání ke schůzce přivítali. Bohužel vhodný termín pro všechny vyšel až na poslední zářijovou sobotu. No, co se dá dělat, budeme muset ještě pár týdnů těšení vydržet.
Léto uplynulo a očekávaný čas se nachýlil. Odsunula jsem rodinnou návštěvu i sousedské setkání na závěr chatové sezóny, protože obojí bylo na týž termín navrhováno, ale tak výjimečná akce, jako je schůzka naší staré partičky, měla jasnou prioritu.
Pár dní předem Lucka ještě rozeslala všem a na všechny naše telefonní kontakty a den předem poslala připomínací sms s místem a časem schůzky. Všichni souhlasně zareagovali a nikdo se nevymluvil. Jistě se těšili jako my dvě, protože jsme toho spolu zažili nemálo a s některými jsme se znali od šesti let i když jsme se teď snad skoro 30 let neviděli.
Jak asi vypadají, jak žijí a jaké bude to velké společné shledání? Stihneme vůbec tu časovou mezeru překlenout? Fantazie pracovala a kouzlila nám oběma úsměvy na tvářích.
Zajistila jsem doma všechny své povinnosti pro plynulý chod a šla jsem se přichystat. Snažila jsem se hezky upravit i obléci a už jsem brala do ruky klíče od auta, když mi zavolala Lucka, že jeden z hochů se zdrží v sobotní pracovní směně a ona rovněž dorazí o něco později, protože nejede z blízké chaty rodičů, ale ze 70 kilometrů vzdáleného domova. Trochu mě to rozladilo, ale půlhodinka navíc se vždycky hodí, ano, přijdu tedy také namísto v pět, až na půl šestou.
Zaparkovala jsem před restaurací a přesně v půl jsem nervózně vstoupila dovnitř. Vítání z amerického seriálu se nekonalo, protože jsem přišla první. Vzpomněla jsem si na vtip o 120-letém dědečkovi, který jezdil na třídní srazy posledních 30 roků sám. Ani by mě nenapadlo, jak může být pravdivý.
Vrátila jsem se ven k autu a za moment dorazila Lucka, která mě ujistila, že nikdo z účastníků se neomluvil.
Nechápaly jsme. Zkusila jednomu z nich zavolat. Nezvedal a nereagoval. Asi měl jako pštros hlavu v písku.
Počkaly jsme ještě půl hodiny a pak ... už nic. Je to jako když vám ujede poslední autobus před nosem. Prázdno. Pohádky byl konec.
Plyne z toho nějaké poučení?
Můj muž mě uvítal slovy:
"Neviděla jsi je přes čtvrtstoletí a vidíš, o nic jsi nepřišla".
Tentokrát měl bohužel pravdu.