Prosí-trpí-sází

100x nic umořilo osla a osel je již skoro umořen
Někde v jednom z těch šuplíčků mozku, které jsou stále ještě použitelné, mi ulpělo, že prosí-trpí-sází jsou vzory pro časování sloves. Když se pokusím vrzavě pootevřít další ze šuplíčků, které mi na základce byly naplňovány moudry, dala bych podobně prakticky využitelných vědomostí dohromady ještě celkem dost. Možná až zbytečně, protože jak to dneska sleduji, nikdo se se slovesy moc nemaže. Učivo prvního stupně se velkému množství lidí z facebooku zcela z jejich šuplíčků vytratilo. Je mi občas až trapné napsat větu typu "Tisíce lidí šly" nebo jen "Naše děti byly", protože s mi zdá, že ta velká část lidí, která tam lupne měkké i podle logiky, že děTI byLI, je o své pravdě skálopevně přesvědčena a mě, osamocenou s mým ypsilonem patrně považuje za divnou.
Prosí, trpí, sází má pro mě zvláštní význam nejen jako vzor pro pravopis. Je to sled frekventovaných činností, které se člověku hodí takzvaně si zažít. Dostane-li se jedinec do situace určité závislosti na systému, institucích nebo jednotlivcích, z bludného kruhu těchto tří sloves se jen těžko vybabrá.
S naivní představou, že si zajistím osobní nezávislost a soběstačnost, jsem 33 roků ráno přemáhala chuť vstávat a pilně jsem v zájmu vlastního zabezpečení pracovala, a hňácala si svou kuličku, která se mi ale najednou rozpadla na prach. A já teď musím chodit a prosit stále dokolečka pořád o něco, co by vlastně mohlo být i samozřejmostí.
Prosím
- úřady, aby nebyly necitelné a poskytly to, na co máme ze zákona nárok,
- prosím lékaře, aby nás vůbec ošetřili, protože zubní a oční lékař má prostě plný stav a basta!
- prosím terapeuty, aby si udělali na těžkého pacienta volno a ukázali nám, jak cvičit,
- prosím servismany, aby dodrželi termíny oprav věcí, bez kterých se neobejdeme a jsme na nich zcela závislí,
- prosím řidiče, aby respektovali cedulku na zadku auta, upozorňující na to, že pokud mi zastaví těsně za nárazníkem, nesundám plošinu se 150 kily invalidy na káře,
- prosím spolupacienty na klinice, aby mi podrželi těžké zavírající se dveře, abychom vůbec mohli projet,
- prosím kolemjdoucího pána na ulici, aby mi pomohl zdolat obrubník bez nájezdu, který zapomněli u invalidního místa bezbariérově vybudovat,
- prosím souseda, který do nás naboural, aby nalezl svědomí, nestrkal hlavu do písku a přestal tvrdit, že necítí vinu, poněvadž to nabořené auto musí někdo opravit a opravu zaplatit
- prosím všechny dobře i hůře placené, kteří jsou přesvědčeni o své dobře vykonané práci, aby zvedali kontaktní telefony zákazníkům a odepisovali na jejich korespondenci...
Je mi to všecko krajně nepříjemné a dost tím trpím.
A nakonec vlastně sázím – každému to, co má rád a protože mají všichni rádi peníze, sázím je a sázím do rukou, do kapes i na účty těm, kteří bez nich nejsou ochotni k ničemu. Ne proto, že byl byli ničemové, ale protože jinak nemusí. Ještě, že jsem celé roky pracovala a myslela na zadní kolečka a snažila jsem se na podzim života zabezpečit. Zase jsem u těch slovesných vzorů, takže se plynně dostáváme k nese-bere-maže-peče-umře.



Nesu totiž dost těžké břemeno, beru si toho na bedra co unesu a beru si to dost osobně, někdy bych se s chutí namazala, snad už mě osud víc neupeče, než umřu.