Tchýně a tchoř
Tchýně a tchoř jsou prý jediná česká slova, která začínají spojením těchto souhlásek. Ať je to tak nebo ne, jsou to slova pěkně odporná.
Přesto jsem bez jakékoliv předpojatosti přistupovala ke své tchýni s očekáváním a s vizí bezelstné dvacetileté holky, že budu-li snaživá, pracovitá, slušná, upravená, milá....., prostě dokonalá, bude mě milovat tak, jako její syn. Tento nesmysl byl podobně naivní, jako kdybych si myslela, že aligátora můžeme krmit holou rukou. Predátor zůstane predátorem i když je sytý.
Říká se, že synové si nevěstu vybírají podle modelu svých matek, z čehož bylo zjevně patrné, že můj muž byl adoptovaný. Moje tchýně se mnou neměla naprosto nic společného, na čemž si náležitě zakládala. Byla velmi křehká a drobná, nakrátko ostříhaná a obarvená na tmavě zrzavou barvu (záhy jsem byla poučena, že to je mahagon). Byla stále precizně upravena a učesána a aby si účes nepoškodila, spala vždy na břiše a obden navštěvovala kadeřnici takzvaně “na přečesání”. Oblečena byla okázale nákladně a velice nápadně byla ozdobena zlatem - tedy abych byla přesná, nikdy jsem neviděla tolik zlata pohromadě. I na chatě v hrbolatém terénu jejich neuspořádaného pozemku vrávorala na vysokých podpatcích a v super moderním oblečení, které by výstředností pasovalo k patnáctileté puberťačce - ovšem zdaleka ne tak konzervativní a stydlivé, jako jsem kdy byla já.
Od první chvíle ze mě nebyla nadšená a v rámci našeho sblížení mne bez okolků informovala o předchozích známostech mého drahého s tím, že je nepříjemně zaskočena jeho skutečným vkusem, který právě setkáním se mnou odhalila. Naše seznámení úvodem ještě doplnila informací o podobnosti mé tělesné schránky s postavami obrazů mistra Mánesa, což v budoucnosti znovu vzpomínala tak často, že kdykoliv tyto obrazy vidím, v duchu se s nimi porovnávám a tchýni nezapomenu věnovat věčnou vzpomínku.
Tato roztomilá osoba působila velice bezprostředním dojmem i proto, že mi hned napoprvé kladla poměrně intimní otázky doslova na tělo (na moje tělo), a nezapomněla se vyptat i na to, kolik rodiče berou, o čemž jsem neměla ani tušení. Nezatajila mi ani svůj vztah k Pražákům, které považovala za něco jako obtížný hmyz nižšího řádu a nejnižší podčeledi, jemuž je třeba se štítivě a obloukem vyhýbat. Tyto její postřehy jsem si asi neměla brát osobně - vždyť se přeci jednalo zatím pouze o naše první nesmělé oťukávání.
Tchán na mě, díky mé mladistvé prostoduchosti, poměrně dlouhý čas působil jako dobrotivý obtloustlý a proplešatělý strýček. Jeho silnější postava směšně kontrastovala s předrobnou postavičkou tchýně, která vážila zhruba menší polovinu jeho hmotnosti.
Tito dva lidé se celé dny bavili vyprávěním různých veselých postřehů o obrovském množství lidí, které jsem snad za celý život ani nemohla potkat a stále se spolu něčemu chichotali a směšně se oslovovali zdrobnělinkami křestních jmen. Když se mluvilo v rodině o mámě, říkali jí "mamá".
Vcelku tento nesourodý pár působil až komicky a představoval neuvěřitelný protipól s našima, u kterých neexistovalo zbytečných slov, jednalo se vždy vysoce racionálně a slovo vůdce rodiny bylo zákonem.
Možná proto jsem si takhle veselou rodinu vždycky vysnívala - byla jsem z nich doslova u vytržení. Málokdy jsem sice pochopila pointu vyprávění, nebo souvislost vazby onoho člověka k nim, ale obdivovala jsem jejich místní znalosti a obrovský přehled o kompletním obyvatelstvu krajského města. Vždycky jsem si myslila, že město je velké, nepřehledné a anonymní, ale evidentně to neplatilo – tedy alespoň pro tuto rodinu. Věděli o každém všechno.
Tito zábavní lidé poměrně hodně cestovali v zemích socialistického bloku a měli spoustu užitečných známostí. Vlastně všichni jejich známí byli jaksi užiteční, opravdové přátele totiž neměli. I zásluhou jejich zištného přátelství měli hojně nákupních zážitků a dokonalý přehled o sortimentu a cenách veškerého dostupného a především nedostupného zboží.
Každoročně v létě odjížděli na dovolenou do Maďarska a to nejen k Balatonu nachytat bronz, ale především do nákupních středisek vykoupit veškeré módní výstřelky. Jednou jsem měla možnost vstřebat nezapomenutelný zážitek při jejich návratu, protože jsme byli pověřeni úkolem zalévání rostlin na jejich chatě. Přijeli totiž pochopitelně ve zcela jiný termín, než bylo dohodnuto, ale v duchu jejich železné zásady - nikdy se nedržet stanoveného času.
Začali z auta řetězově vykládat hromady věcí, jakoby se vraceli z několikaměsíčního pobytu na druhém konci světa, kam se vypravili obrněni před hladomorem. Vynášeli plné prádelní koše konzerv, konzerviček, tub a sklenic s potravinami, různými paštikami, luncheon meaty, okurkami.... Nechápala jsem, co to znamená a bylo mi vysvětleno, že to jsou POUZE přebytky, zkrátka to, co vezli s sebou a už nesnědli. Pro rodinu, na kterou jsem byla já zvyklá, by toto množství představovalo několikatýdenní hodokvas - vím určitě, že tolik jídla jsem u nás doma pohromadě nikdy neviděla. V další fázi vynášeli basy od piva s prázdnými lahvemi a nakonec objemná zavazadla naplněná úlovky - měkkými věcmi a kosmetikou, která tu byla jen podpultovkou, nebo spíš nebyla vůbec. Tyto věci mi z velké části zůstaly utajeny, jen na pár vybraných kouscích smělo spočinout mé oko a to byly velmi rozverné spodní kalhotky neuvěřitelně miniaturního střihu a obrovský frčák - nádherné věci z úzkoprofilové džínoviny.
Do rafinovaně vystřižených kraťásků, z kterých vykukovaly půlčičky, se tchýně okamžitě navlékla a vydala se " na předváděčku" do vsi. Tou dobou jsem byla v radostném očekávání a mohla jsem jen tiše závidět jako Popelka, která sledovala macechu se sestrou při chystání se na bál. Bylo mi stydno ve svých těhotenských šatech hnědé barvy z umělé hmoty a neforemného tvaru, které jsem měla zapůjčeny po kamarádce.
Zato jsem byla skvěle kontrastujícím doplňkem rodiny, který nechal tchýni vyniknout jejích titěrných kvalit.
Obec byla rozdělena na dvě části - ta, v které měli chatu, byla typickou vesnicí – skutečným vidlákovem, skládajícím se z omšelých a rozpadajících se stavení s udusanými dvorky, posetými slepicemi, slepičinci, starými vraky a všelijakým harampádím, přičemž obyvatelé byli, dle očekávání, rovněž styloví v jejich potrhaných zástěrách, učudlaných montérkách a s nezbytnou umaštěnou rádiovkou či šátkem na hlavě. Ti mohli na tchýni skutečně jen nechápavě zírat, jak kdyby je navštívila E.T. mimozemšťanka.
Druhá část obce za křižovatkou byla letní zóna kempujících a tábořících turistů, často Němců, trempíků, mládeže a dětí z letních táborů, kde se znala vždy jen skupina lidí k sobě příslušející.
Každopádně má tchýně, naražená do luxusních modelků vždy na převysokých výrazných podpatcích při její nejisté chůzi na tenkých nožkách, s nepřirozeně tmavě osmahlou pletí, kilogramy zlata a mimořádně nápadným líčením nemohla ani v jedné části obce nevzbudit žádoucí pozornost.
Její doplněk - manžel (tchán) vždy vyskytující se jí nablízku, rovněž nepřehlédnutelně kontrastoval svou mohutností a ležérní úpravou - tu měl na sobě svetr, z kterého byla již část odspoda odpárána a dlouhá táhnoucí se nit napovídala, odkud poutník přichází, jindy ve volných kalhotách, zavěšených proklatě nízko pod mohutným břichem. Málokdo se za nimi neotočil zejména, pokud jejich "mimtrio" doplňovala moje malá švagrová. Byla to osmiletá obtloustlá holčička neustále ječící vysokým hlasem a domáhající se čehokoliv, s neodmyslitelnou lahví limonády nonstop přitisknutou na rtu.
Tchýně byla spokojena, protože si byla dobře vědoma, že je středem pozornosti a obdivu. Tchán po očku sledoval, že je zase lidé špiclují, protože trpěl podivným stihomamem a neustále se snažil žít v jakési paranoidní konspiraci, aby těm slídilům kolem neudělal radost a něco z jejich soukromí neodtajnil. Byla to rodina kontrastů.
Pokoušela jsem se všecko dělat co nejlépe, byla jsem opatrná, slušná, uťápnutá a tak snaživá, že dokonce nebylo ani výjimkou, když jsem jim se svým těhotným břichem občas pomáhala tlačit auto.
A byla jsem hlavně úplně blbá, že jsem to všecko snášela.
Musím uznat, že hotovým utrpením pro mě byl pobyt u mužových rodičů, naštěstí jsem musela přečkat v jejich společnosti a na jejich teritoriu jen několik víkendů.
Protože jsme byli vyzváni, abychom právě i na návštěvě u nich byli soběstační, ač tedy na návštěvě, sami jsme se starali o své potraviny. Já se snažila z našich velmi skrovných finančních prostředků nakoupit a pokud možno dopředu jídlo navařit, abych v malé kuchyňce tchýni nepřekážela. Ona si mě vyloženě vychutnávala - když jsem svému muži ráno úslužně předložila rohlíky a paštiku, nelenila a přinesla na výběr hotové kuře nebo řízky s tím, jestli nemá synek hlad, že by si možná dal raději toto. Protože její hru synek-naivka tehdy stále ještě neprohlédl, bez okolků si nabídl a mně zbyly jen oči pro pláč. Druhý den pro mou neschopnost pozvali i mě na snídani, ale protože neholduji těmto ranním hostinám, požádala jsem jen o chleba s máslem. Udivilo je, že by mi to mělo stačit, když jsem přeci taková statná a dobře živená. Protože oni bez kráječe nedali ani ránu a krájeli krajíčky průsvitné, jako kolečka salámku, požádala jsem alespoň o malinko silnější krajíček. S ironií jim vlastní mi tehdy naservírovali zouvák jako pro těžce pracujícího dřevorubce, snad šest centimetrů tlustý a čekali, jak si s tím poradím.
Pochopitelně následovalo několikahodinové veselí, kterým jsem jim díky této příhodě zpestřila den.
Záhy jsme se osamostatnili a s čerstvě narozeným potomkem čas letěl, ač nám bylo jen něco málo přes dvacet. Sehnali jsme pozemek na bažině, začali upravovat zahradu a postavili jsme si chatu. Dřeli jsme jak Ukrajinci, ale byli jsme při síle a hnáni touhou něco dokázat a všem nevěřícím posměváčkům ukázat, že nejsme úplně k ničemu a zvládneme se o sebe postarat.
Pochopitelně jsme jako jednu z prvních věcí museli vystavět kadibudku. V rámci úspor jsme ji tvořili ze zbylých fošen, takže byla sice nevzhledná, ale bytelná a hlavně a doslova těžká jako kráva.
Toho dne k nám na soudružskou návštěvu neplánovaně přijeli oba mužovi rodiče s malou sestrou.
Zastavili a z auta mamá vystrčila svou tenkou nožku s novou bílou pásečkovou botičkou s převysokým podpatkem. Zarazila se těsně nad louží a pravila: "Tady nevystoupím". Tchán nastartoval a o metr couvl.
Teď se již vynořila nožka celá i s tím, co nesla - s novým luxusním, rovněž bílým modelkem, který opět nepřehlédnutelně kontrastoval s temně kakaovou pletí a především s námi, kteří jsme celí od bláta vypadali jako právě vyoraní pralidé. Vzápětí vyskotačila i malá líhnoucí se zmijka a s matkou se obě vrávoravě drápaly přes kameny, což obzvláště v elegantních kramflecích bylo velmi pikantní. Tou dobou byla totiž jen část bažiny zavezena velkými šutry, trčícími nad hladinu. Fouknutím jsem si posunula umaštěný pramen vlasů z očí, ale nemohla jsem stále pustit dveře od kadibudky, protože jsem je svému drahému musela přidržovat zvenčí, aby je mohl upevnit, zatímco on byl uzavřen uvnitř a byl ušetřen celého tohoto bizarního divadla. Ty dvě se stabilizovaly na rovnější ploše jednoho z kamenů a vroucně se na tom molu objímaly, posměšně sledujíc mou usilovnou snahu udržet těžké dveře v požadované poloze.
"Já tě mám tak ráda!" ozvalo se hlučné vysávání jejich polibků.
"To jsem tak ráda," zněla opětovaná odpověď té druhé.
Tahle prapodivná předváděčka trvala nějakých pár minut, pak bylo zkonstatováno, že jsem nevychovaná, když se nejdu přivítat a po chvilce návštěva s viditelným uspokojením zmizela. Tuším, že tehdy usínali se šťastným úsměvem, protože se vrátili od pravěkých lovců z močálů do své čistě zářivé supermoderní reality a hojnosti.
Vztek a zoufalství dokáže dát člověku mamutí sílu a já jsem obohacena dojmy z krátké návštěvy přetěžkou kadibudku zvedla jako pírko a konečně jsme ji postavili. Ještě v dalších dnech při vzpomínkách na jejich láskyplné projevy do mne vstoupilo tolik energie, že jsem jako Arnold Schwarzeneger z bažin vytahala hromadu metrových kmenů čerstvě pokácených olší, zcela nacucaných vodou.
Je nutno ocenit tchýni alespoň v tom směru, že byla upřímná, když mi kdysi předem a na rovinu řekla, že svou snachu nikdy nebude mít ráda - už z principu. Slovo čestně dodržela do posledního písmenka.
O všemožných zážitcích z našich setkání by se určitě dala vypracovat tučná a možná i zábavná kniha, ale není proč.
Já jsem se ujistila o pravdivosti rčení o tchýni a uzeném a paradoxně jsem se stala velkou ochránkyní nespravedlivě osočovaných tchýní, protože všechny kolem, většinou byly docela milé, starostlivé, obětavé a laskavé, nebo zkrátka jen NORMÁLNÍ mamky svých dospělých synů a dcer, konfrontující své představy s realitou.
A taky mi došlo, že boží mlýny melou i když to tak někdy vůbec nevypadá.
Tchýně ani tchán tu už nějaký ten rok nejsou a ze vzpomínek, které mi onoho času působily nepřekonatelné bolení břicha a neurotický třas, mi zbyly jen ty vzpomínky, u kterých se snažím, aby vypadaly už jen úsměvně.
A jestli já jednou budu tchýně........
Přesto jsem bez jakékoliv předpojatosti přistupovala ke své tchýni s očekáváním a s vizí bezelstné dvacetileté holky, že budu-li snaživá, pracovitá, slušná, upravená, milá....., prostě dokonalá, bude mě milovat tak, jako její syn. Tento nesmysl byl podobně naivní, jako kdybych si myslela, že aligátora můžeme krmit holou rukou. Predátor zůstane predátorem i když je sytý.
Říká se, že synové si nevěstu vybírají podle modelu svých matek, z čehož bylo zjevně patrné, že můj muž byl adoptovaný. Moje tchýně se mnou neměla naprosto nic společného, na čemž si náležitě zakládala. Byla velmi křehká a drobná, nakrátko ostříhaná a obarvená na tmavě zrzavou barvu (záhy jsem byla poučena, že to je mahagon). Byla stále precizně upravena a učesána a aby si účes nepoškodila, spala vždy na břiše a obden navštěvovala kadeřnici takzvaně “na přečesání”. Oblečena byla okázale nákladně a velice nápadně byla ozdobena zlatem - tedy abych byla přesná, nikdy jsem neviděla tolik zlata pohromadě. I na chatě v hrbolatém terénu jejich neuspořádaného pozemku vrávorala na vysokých podpatcích a v super moderním oblečení, které by výstředností pasovalo k patnáctileté puberťačce - ovšem zdaleka ne tak konzervativní a stydlivé, jako jsem kdy byla já.
Od první chvíle ze mě nebyla nadšená a v rámci našeho sblížení mne bez okolků informovala o předchozích známostech mého drahého s tím, že je nepříjemně zaskočena jeho skutečným vkusem, který právě setkáním se mnou odhalila. Naše seznámení úvodem ještě doplnila informací o podobnosti mé tělesné schránky s postavami obrazů mistra Mánesa, což v budoucnosti znovu vzpomínala tak často, že kdykoliv tyto obrazy vidím, v duchu se s nimi porovnávám a tchýni nezapomenu věnovat věčnou vzpomínku.
Tato roztomilá osoba působila velice bezprostředním dojmem i proto, že mi hned napoprvé kladla poměrně intimní otázky doslova na tělo (na moje tělo), a nezapomněla se vyptat i na to, kolik rodiče berou, o čemž jsem neměla ani tušení. Nezatajila mi ani svůj vztah k Pražákům, které považovala za něco jako obtížný hmyz nižšího řádu a nejnižší podčeledi, jemuž je třeba se štítivě a obloukem vyhýbat. Tyto její postřehy jsem si asi neměla brát osobně - vždyť se přeci jednalo zatím pouze o naše první nesmělé oťukávání.
Tchán na mě, díky mé mladistvé prostoduchosti, poměrně dlouhý čas působil jako dobrotivý obtloustlý a proplešatělý strýček. Jeho silnější postava směšně kontrastovala s předrobnou postavičkou tchýně, která vážila zhruba menší polovinu jeho hmotnosti.
Tito dva lidé se celé dny bavili vyprávěním různých veselých postřehů o obrovském množství lidí, které jsem snad za celý život ani nemohla potkat a stále se spolu něčemu chichotali a směšně se oslovovali zdrobnělinkami křestních jmen. Když se mluvilo v rodině o mámě, říkali jí "mamá".
Vcelku tento nesourodý pár působil až komicky a představoval neuvěřitelný protipól s našima, u kterých neexistovalo zbytečných slov, jednalo se vždy vysoce racionálně a slovo vůdce rodiny bylo zákonem.
Možná proto jsem si takhle veselou rodinu vždycky vysnívala - byla jsem z nich doslova u vytržení. Málokdy jsem sice pochopila pointu vyprávění, nebo souvislost vazby onoho člověka k nim, ale obdivovala jsem jejich místní znalosti a obrovský přehled o kompletním obyvatelstvu krajského města. Vždycky jsem si myslila, že město je velké, nepřehledné a anonymní, ale evidentně to neplatilo – tedy alespoň pro tuto rodinu. Věděli o každém všechno.
Tito zábavní lidé poměrně hodně cestovali v zemích socialistického bloku a měli spoustu užitečných známostí. Vlastně všichni jejich známí byli jaksi užiteční, opravdové přátele totiž neměli. I zásluhou jejich zištného přátelství měli hojně nákupních zážitků a dokonalý přehled o sortimentu a cenách veškerého dostupného a především nedostupného zboží.
Každoročně v létě odjížděli na dovolenou do Maďarska a to nejen k Balatonu nachytat bronz, ale především do nákupních středisek vykoupit veškeré módní výstřelky. Jednou jsem měla možnost vstřebat nezapomenutelný zážitek při jejich návratu, protože jsme byli pověřeni úkolem zalévání rostlin na jejich chatě. Přijeli totiž pochopitelně ve zcela jiný termín, než bylo dohodnuto, ale v duchu jejich železné zásady - nikdy se nedržet stanoveného času.
Začali z auta řetězově vykládat hromady věcí, jakoby se vraceli z několikaměsíčního pobytu na druhém konci světa, kam se vypravili obrněni před hladomorem. Vynášeli plné prádelní koše konzerv, konzerviček, tub a sklenic s potravinami, různými paštikami, luncheon meaty, okurkami.... Nechápala jsem, co to znamená a bylo mi vysvětleno, že to jsou POUZE přebytky, zkrátka to, co vezli s sebou a už nesnědli. Pro rodinu, na kterou jsem byla já zvyklá, by toto množství představovalo několikatýdenní hodokvas - vím určitě, že tolik jídla jsem u nás doma pohromadě nikdy neviděla. V další fázi vynášeli basy od piva s prázdnými lahvemi a nakonec objemná zavazadla naplněná úlovky - měkkými věcmi a kosmetikou, která tu byla jen podpultovkou, nebo spíš nebyla vůbec. Tyto věci mi z velké části zůstaly utajeny, jen na pár vybraných kouscích smělo spočinout mé oko a to byly velmi rozverné spodní kalhotky neuvěřitelně miniaturního střihu a obrovský frčák - nádherné věci z úzkoprofilové džínoviny.
Do rafinovaně vystřižených kraťásků, z kterých vykukovaly půlčičky, se tchýně okamžitě navlékla a vydala se " na předváděčku" do vsi. Tou dobou jsem byla v radostném očekávání a mohla jsem jen tiše závidět jako Popelka, která sledovala macechu se sestrou při chystání se na bál. Bylo mi stydno ve svých těhotenských šatech hnědé barvy z umělé hmoty a neforemného tvaru, které jsem měla zapůjčeny po kamarádce.
Zato jsem byla skvěle kontrastujícím doplňkem rodiny, který nechal tchýni vyniknout jejích titěrných kvalit.
Obec byla rozdělena na dvě části - ta, v které měli chatu, byla typickou vesnicí – skutečným vidlákovem, skládajícím se z omšelých a rozpadajících se stavení s udusanými dvorky, posetými slepicemi, slepičinci, starými vraky a všelijakým harampádím, přičemž obyvatelé byli, dle očekávání, rovněž styloví v jejich potrhaných zástěrách, učudlaných montérkách a s nezbytnou umaštěnou rádiovkou či šátkem na hlavě. Ti mohli na tchýni skutečně jen nechápavě zírat, jak kdyby je navštívila E.T. mimozemšťanka.
Druhá část obce za křižovatkou byla letní zóna kempujících a tábořících turistů, často Němců, trempíků, mládeže a dětí z letních táborů, kde se znala vždy jen skupina lidí k sobě příslušející.
Každopádně má tchýně, naražená do luxusních modelků vždy na převysokých výrazných podpatcích při její nejisté chůzi na tenkých nožkách, s nepřirozeně tmavě osmahlou pletí, kilogramy zlata a mimořádně nápadným líčením nemohla ani v jedné části obce nevzbudit žádoucí pozornost.
Její doplněk - manžel (tchán) vždy vyskytující se jí nablízku, rovněž nepřehlédnutelně kontrastoval svou mohutností a ležérní úpravou - tu měl na sobě svetr, z kterého byla již část odspoda odpárána a dlouhá táhnoucí se nit napovídala, odkud poutník přichází, jindy ve volných kalhotách, zavěšených proklatě nízko pod mohutným břichem. Málokdo se za nimi neotočil zejména, pokud jejich "mimtrio" doplňovala moje malá švagrová. Byla to osmiletá obtloustlá holčička neustále ječící vysokým hlasem a domáhající se čehokoliv, s neodmyslitelnou lahví limonády nonstop přitisknutou na rtu.
Tchýně byla spokojena, protože si byla dobře vědoma, že je středem pozornosti a obdivu. Tchán po očku sledoval, že je zase lidé špiclují, protože trpěl podivným stihomamem a neustále se snažil žít v jakési paranoidní konspiraci, aby těm slídilům kolem neudělal radost a něco z jejich soukromí neodtajnil. Byla to rodina kontrastů.
Pokoušela jsem se všecko dělat co nejlépe, byla jsem opatrná, slušná, uťápnutá a tak snaživá, že dokonce nebylo ani výjimkou, když jsem jim se svým těhotným břichem občas pomáhala tlačit auto.
A byla jsem hlavně úplně blbá, že jsem to všecko snášela.
Musím uznat, že hotovým utrpením pro mě byl pobyt u mužových rodičů, naštěstí jsem musela přečkat v jejich společnosti a na jejich teritoriu jen několik víkendů.
Protože jsme byli vyzváni, abychom právě i na návštěvě u nich byli soběstační, ač tedy na návštěvě, sami jsme se starali o své potraviny. Já se snažila z našich velmi skrovných finančních prostředků nakoupit a pokud možno dopředu jídlo navařit, abych v malé kuchyňce tchýni nepřekážela. Ona si mě vyloženě vychutnávala - když jsem svému muži ráno úslužně předložila rohlíky a paštiku, nelenila a přinesla na výběr hotové kuře nebo řízky s tím, jestli nemá synek hlad, že by si možná dal raději toto. Protože její hru synek-naivka tehdy stále ještě neprohlédl, bez okolků si nabídl a mně zbyly jen oči pro pláč. Druhý den pro mou neschopnost pozvali i mě na snídani, ale protože neholduji těmto ranním hostinám, požádala jsem jen o chleba s máslem. Udivilo je, že by mi to mělo stačit, když jsem přeci taková statná a dobře živená. Protože oni bez kráječe nedali ani ránu a krájeli krajíčky průsvitné, jako kolečka salámku, požádala jsem alespoň o malinko silnější krajíček. S ironií jim vlastní mi tehdy naservírovali zouvák jako pro těžce pracujícího dřevorubce, snad šest centimetrů tlustý a čekali, jak si s tím poradím.
Pochopitelně následovalo několikahodinové veselí, kterým jsem jim díky této příhodě zpestřila den.
Záhy jsme se osamostatnili a s čerstvě narozeným potomkem čas letěl, ač nám bylo jen něco málo přes dvacet. Sehnali jsme pozemek na bažině, začali upravovat zahradu a postavili jsme si chatu. Dřeli jsme jak Ukrajinci, ale byli jsme při síle a hnáni touhou něco dokázat a všem nevěřícím posměváčkům ukázat, že nejsme úplně k ničemu a zvládneme se o sebe postarat.
Pochopitelně jsme jako jednu z prvních věcí museli vystavět kadibudku. V rámci úspor jsme ji tvořili ze zbylých fošen, takže byla sice nevzhledná, ale bytelná a hlavně a doslova těžká jako kráva.
Toho dne k nám na soudružskou návštěvu neplánovaně přijeli oba mužovi rodiče s malou sestrou.
Zastavili a z auta mamá vystrčila svou tenkou nožku s novou bílou pásečkovou botičkou s převysokým podpatkem. Zarazila se těsně nad louží a pravila: "Tady nevystoupím". Tchán nastartoval a o metr couvl.
Teď se již vynořila nožka celá i s tím, co nesla - s novým luxusním, rovněž bílým modelkem, který opět nepřehlédnutelně kontrastoval s temně kakaovou pletí a především s námi, kteří jsme celí od bláta vypadali jako právě vyoraní pralidé. Vzápětí vyskotačila i malá líhnoucí se zmijka a s matkou se obě vrávoravě drápaly přes kameny, což obzvláště v elegantních kramflecích bylo velmi pikantní. Tou dobou byla totiž jen část bažiny zavezena velkými šutry, trčícími nad hladinu. Fouknutím jsem si posunula umaštěný pramen vlasů z očí, ale nemohla jsem stále pustit dveře od kadibudky, protože jsem je svému drahému musela přidržovat zvenčí, aby je mohl upevnit, zatímco on byl uzavřen uvnitř a byl ušetřen celého tohoto bizarního divadla. Ty dvě se stabilizovaly na rovnější ploše jednoho z kamenů a vroucně se na tom molu objímaly, posměšně sledujíc mou usilovnou snahu udržet těžké dveře v požadované poloze.
"Já tě mám tak ráda!" ozvalo se hlučné vysávání jejich polibků.
"To jsem tak ráda," zněla opětovaná odpověď té druhé.
Tahle prapodivná předváděčka trvala nějakých pár minut, pak bylo zkonstatováno, že jsem nevychovaná, když se nejdu přivítat a po chvilce návštěva s viditelným uspokojením zmizela. Tuším, že tehdy usínali se šťastným úsměvem, protože se vrátili od pravěkých lovců z močálů do své čistě zářivé supermoderní reality a hojnosti.
Vztek a zoufalství dokáže dát člověku mamutí sílu a já jsem obohacena dojmy z krátké návštěvy přetěžkou kadibudku zvedla jako pírko a konečně jsme ji postavili. Ještě v dalších dnech při vzpomínkách na jejich láskyplné projevy do mne vstoupilo tolik energie, že jsem jako Arnold Schwarzeneger z bažin vytahala hromadu metrových kmenů čerstvě pokácených olší, zcela nacucaných vodou.
Je nutno ocenit tchýni alespoň v tom směru, že byla upřímná, když mi kdysi předem a na rovinu řekla, že svou snachu nikdy nebude mít ráda - už z principu. Slovo čestně dodržela do posledního písmenka.
O všemožných zážitcích z našich setkání by se určitě dala vypracovat tučná a možná i zábavná kniha, ale není proč.
Já jsem se ujistila o pravdivosti rčení o tchýni a uzeném a paradoxně jsem se stala velkou ochránkyní nespravedlivě osočovaných tchýní, protože všechny kolem, většinou byly docela milé, starostlivé, obětavé a laskavé, nebo zkrátka jen NORMÁLNÍ mamky svých dospělých synů a dcer, konfrontující své představy s realitou.
A taky mi došlo, že boží mlýny melou i když to tak někdy vůbec nevypadá.
Tchýně ani tchán tu už nějaký ten rok nejsou a ze vzpomínek, které mi onoho času působily nepřekonatelné bolení břicha a neurotický třas, mi zbyly jen ty vzpomínky, u kterých se snažím, aby vypadaly už jen úsměvně.
A jestli já jednou budu tchýně........
Komentáře
Okomentovat