V ročním čase diet a posiloven

Bývala jsem celoživotní dietářka a tématem jsem se až nezdravě zabývala, otravujíc své okolí a nalézajíc útěchu i spojenectví ve slovech velkých žen, jako je Halina Pawlowská, která dokáže svá kila prezentovat i vláčet příkladně a s obdivuhodnou noblesou.
S nadlimitní váhou jsem se potýkala už od dětství. Vždycky jsem záviděla dětičkám, které se houpaly za ruce uprostřed milujících rodičů při společné procházce. Tohoto luxusu jsem si přestala užívat velmi záhy, protože moje křehká matka tvrdila, že mě neunese. Slova: “Nejez (cítěno jako nežer), budeš tlustá” jsem slýchala od doby, co jsem počala vnímat. Když jsme potkali nějaké známé, nebo když k nám přišla návštěva, kromě toho, že obligátně žasli nad tím, jaká už jsem veliká, vždycky mě nezapomněli ohodnotit, že jsem “taková pěkná”. Význam necharakterizoval ten původní, ale pěkná znamenalo tlustá. Ve starším věku byl nahrazen rčením, že “dobře vypadám” - rovná se “jsem dobře vykrmená”. Už na základce při svačinách jsem, ohlodávajíc své úsporné jablko, zálibně sledovala ládující se spolužáky s krajíci velkými, jako večeře celé naší rodiny. Trpěla jsem při školních aktivitách, nutících mě vysvléknout se do plavek, či při tělocviku, kdy bývaly povinné modré trenýrky a dívčí zadečky v nich vypadaly jako velké modré balóny. I původní nadšení z účasti na spartakiádě jsem nakonec protrpěla díky žlutému přiléhavému dresu, protože jsem se cítila být mohutným tuleněm-albínem.
Brzy jsem se začala obklopovat literaturou k tématu a počala jsem sbírat různé zprávy, problematiky se týkající, ať už byly seriózní, nebo z okruhu lidové tvořivosti. Zásadní informací pro mě bylo, že kdo je v dětství tučňákem, ve zralém věku bude štíhlý a naopak. Toto mě naivně utěšovalo, protože jsem doufala, že když už budu stará, nebudu se s váhou trápit. Ale kdepak.
Když si přečtete lékařskou knihu a nemusíte být ani zvlášť velký hypochondr, máte dojem, že všechny diagnózy vás právě postihly. Když jsem si poprvé přečetla článek o anorexii a uviděla jsem namalované figurky od nejtenčích po nejtlustší, věděla jsem bezpečně, že tu mám teda taky. Protože mám silnou kostru, žádné křehounké tyčinky, ručička váhy mi nikdy neukazovala limit, který by nebyl varovný a BMI Index mě vždycky strašil, že mám nakročeno k reálné obezitě.
Byla jsem otrokem snad všech nesmyslných diet. Zkoušela jsem jíst jen dopoledne a pak už jen pít, protože to prý je nejlepší. Zkoušela jsem jíst různé sestavené skladby hloupostí. Zkoušela jsem pít jen koktejly UltraFit and Slim. Zkoušela jsem jíst jen jablka. Obědvala jsem jen o víkendu. Cvičila jsem skoro denně, jezdila jsem minimálně hodinu na rotopedu i na kole. Moje tělo si vždycky zvyklo a nouzově se nastavilo na úsporu záložního zdroje. V případě, že jsem pak něco snědla, okamžitě začalo tvořit zásoby. Ano, byla jsem otrokem, týraným představami i hloupou mučednicí a připravila jsem se o spoustu lahůdek a málem o rozum. Můj úsporný režim mě naučil nemít hlad, ale šetrné tělo nebylo hloupé a s každým soustíčkem se nechtělo rozloučit a všechno se důkladně naučilo ukládat si na horší časy.
Když už jsem byla hodně dospělá, rozhodla jsem se oslavit narozeniny slavnostním obědem ve velmi úzkém kruhu. Sešli jsme se s mým mužem, s matkou a s oblíbenou tetou a strejdou a já jsem si je odvezla do krásné restaurace za Prahou, kde jsme se v příjemném prostředí těšili na jídlo. Každý jsme si vybrali to své. Zastoupena byla svíčková, stejček, panenka i bramboráky. Já - věčná dietářka, jsem se ani tentokrát nezpronevěřila svému přesvědčení a objednala jsem si svůj dietní salát. Jídlo nám bylo podáváno během hodiny natěšené konverzace pěti číšníky, vzbuzujícími dojem, že čekání se vyplatilo. Postavili před každého z nás stříbrnou polokouli, která zakrývala talíř a pak se všichni seřadili a na znamení odklopili poklopy, aby nám odkryli naše kulinářská tajemství současně. Všechna jídla vypadala nádherně a talíře byly navršeny bohatě naaranžovanými různobarevnými delikatesami. V porovnání s ostatními, byla na mém talíři sice úhledná, ale hromada listí. Moje matka přehlédla všechny talíře s výživnými lahůdkami a pak se její pohled zarazil na mé zelené pastvině a nevyhnutelně hodnotíc, pravila: ” Pánbůh ti to požehnej!”. Kupodivu ji můj pohled nezavraždil, ale slova ve mně vyvolala krutý boj s touhou odejít od stolu i od společnosti a to definitivně. Touhu jsem potlačila, slzu jsem zatlačila a salát jsem posléze natlačila. Nebudu však tvrdit, že jsem si pochutnala, protože mi poněkud zhořkl. Od té doby jsme spolu takhle už nikdy neobědvali a nevím, zda kdy budem. Všecko už je jinak.
Dneska už netýrám ani sebe, ani své okolí.
Jím si co chci, kdy chci, na rotopedu jezdím pouze tehdy, pokud mám chuť, čas, či sílu. Občas potkávám své plnější kamarádky, které vyzařují spokojenost laskavým výrazem ve vyhlazeném obličeji a mlčky sleduji i ty, které běžíc z posilovny, se snaživě rozplývají nad mrkvovým salátem s křečovitým úsměvem, který jim do tváří vrývá nesmazatelné vrásky.
Dnes už totiž vím, že i ten, kdo je z rozvětvené rodiny nejtěžší, může se náhle a úplně neplánovaně stát tím nejlehčím a jeho váha je to nejposlednější, co by v tu chvíli řešil, pokud by mohl.
Zkrátka nikdy není nic definitivní.
Hlavní je totiž zdraví - tělesné i duševní.