Slavnosti bez sněženek

Vůbec se mi tam nechtělo. Nemám ráda tyhle velké oslavy, protože to často přinese nějakou nepříjemnost, ať už v průběhu, nebo zpětně. Vyhnout se ale není možné, prostě protože proto. Sobotní odpoledne se dá trávit horšími aktivitami, naštěstí aspoň počasí bylo zahradní slavnosti poměrně nakloněno, nepršelo a nebylo to v plánu - nejedeme přeci k nám na sever, to by možná i zasněžilo.
Oblékla jsem se přiměřeně červnovému počasí a rozloučila jsem se s jezevčíky. Psí holky byly otrávené, protože v sobotu mají nárok být s námi a pokud to tak není, cítí se dotčeně. Slíbila jsem jim, že se nezdržíme a prostála jsem si na předsíni obvyklou desetiminutovku při čekání na Jana, který vždycky nepochopitelně zdržuje. Alespoň jsem se v klidu mohla vydýchat a přečíst si zprávy v mobilu. Nevím, jak je možné, že poté, co uvařím oběd, umyji nádobí, uklidím kuchyň, složím usušené prádlo z balkónu, zabalím dárky, vytvořím si barevný obličej a drápky a vykombinuji přijatelný oděv, zkrátka honím se jako cvok, stihnu to vždycky dřív než Jan. Znaven po obídku hodí nezbytných dvacet, ne-li víc, pak hodí něco na sebe, přemrštěně se navoní, až psíci začnou kýchat a vypotácí se ke dveřím, aby splnil nejdůležitější úkon. Zamčení bytu svým významem v mužském slovníku rovná se tisíc jiných věcí, kterými marním čas. A navíc, on by je nedělal, protože on je nepovažuje za důležité.
Ve výtahu se můj zrak zastavil na Janově tričku, které nebylo tričkem, ale bylo horním dílem pyžamkového kostýmku, který jsem na něm už dávno neviděla.
"Co to máš na sobě?" vyhrkla jsem zděšeně, neschopná tomu uvěřit.
"No co, nějaký tričko. Snažil jsem se, aby mi šlo k džínům a taky jsem nechtěl zdržovat, když vidím, jak nervózně dupeš u dveří," pravil Jan už preventivně dotčeně.
"A to nevíš, že je to pyžamo?" zastavila jsem výtah a zmáčkla zpátky číslo našeho patra.
Beze slov.
Na oslavu jsme dorazili sice později, než jsme původně chtěli, ale vůbec to nevadilo. Žádné slavnostní výkopy nebyly naplánovány a lidé se trousili postupně. Podařilo se nám zaparkovat před plotem a za chvilku už jsme byli ve víru na zahradě. Zahrada byla přeplněna vším, co byste na zahradě mohli najít. Kromě pár keřů a stromků se tam vyjímal obvyklý modrý kulatý bazén a dobově ještě obvyklejší černá kulatá trampolína. Pomyslela jsem si, že kromě facebooku je trampolína druhá věc, kterou má dnes naprosto každý, zatímco já jsem stále zabedněně nepochopila proč. Dále se na prťavé zahrádce vyskytovala napodobenina jezírečka (ovšem z plastu), zahradní krb s posezením pod pergolou, skalka, udírna, mušlovité pískoviště, barevný dětský domeček, dětská skluzavka a zahradní houpačka. Chyběly jen labutě s lochneskou, ale ty by se tam ani při dobré vůli už nevešly. Celkový dojem byl dotvářen veselou hudbou, která zněla z mohutného reproduktoru. Oslavenci náš příchod nepřehlédli a šli nás uvítat. Oba vypadali trošku jako čmeláčci, protože jsou malí a podsadití. Stříbrná nevěsta byla stylově ve stříbrném ohozu, což úplně nelichotilo její ne zcela štíhlé postavě, takže vypadala trošku jako lehce těhotný ufoun, však na této zahrádce jsem létající talíř mohla lehce přehlédnout, možná tam někde byl. Ženich, rovněž značně odkvetlý, měl alespoň něco jako stříbrného motýlka na rozhalence, takže s ufounkou ladil. Vlastně celá zahrada byla vyzdobena nějakými proužky alobalu a střapci, aby každý věděl, že stříbrná svatba je prostě stříbrná. V případě oslavenců to bylo skutečně úctyhodné výročí, protože Bářiny projevy by občas dokázaly udělat vraha i z pacifistického mnicha a Míša by zasloužil víc než metál za to, že ji ještě nezabil. Baruna si nás změřila zkoumavým pohledem a podala nám svou leklou ruku, nepřesvědčivě se snažíc předstírat radost z naší přítomnosti. Ona už se nezmění, lepší to s ní nebude. Míša se na rozdíl od ní radoval upřímně a už při vítání nás málem rozmačkal na kaši, což Bára přežila jen díky tomu, že se zhnuseně odvrátila. Předali jsme dárky a neupřímně jsme jim popřáli nejméně dalších 25 společných roků. Jemu bychom raději upřímně popřáli cokoliv jiného. Pak jsme se šli vítat s těmi, které známe a seznámit se s pár lidmi, které jsme měli poznat. Po zahradě byly rozptýleny většinou známé postavy, jen na dětech bylo patrné, že jsme zase o nějaký rok starší, protože všechny ty neteře a synovci, už vypadali jako dospělí. Ve stínu v rohu seděla nejstarší skupinka – babičky a dědečkové, kteří nás ihned poznali a mile se se na nás usmívali, jako kdyby je potěšilo, že nás zase vidí a že nás ještě poznávají. Vtiskli nám do ruky každému tácek s kouskem dortu, kterého jsem byla málem ihned zbavena, jak se kolem prohnalo hejno neposedných spratečků, od těch vrávoravých, až po školáky. Měla jsem v tu chvíli pocit, jako kdyby mě těsně minul ztracený včelí roj. Naši vrstevníci a přátelé přátel sestávali z párů, které jsme dobře znali, takže jsme se mezi ně začlenili a u Péti s Pavlou nám neušlo, že budou zůstávat na noc, protože řídit by nebyl schopen ani jeden z nich. Jitka s Jirkou na tom nebyli lépe, protože se už opírali jeden o druhého i v sedě. Skupinku výrazně přehlušoval Míša, který svým smíchem neustále udržoval příjemnou atmosféru, kterou dokázal navodit jen on, zatímco pozorně doléval nápoje těm, kteří se nezdráhali. To vše pochopitelně pod průběžnými kontrolními blesky, které na něj házela Baruna. Brzy mě polapila teta Berta, která mě vyhodnotila jako potenciálního posluchače jejích nudných diagnóz, které kdyby skutečně všechny měla, dávno by tu nebyla a nemohla by mě tak čile informovat. V duchu jsem jí dala tak půlhodinku, po které jsem byla rozhodnuta ji předat někomu dalšímu, tak jako převozník z pohádky přehazuje vesla. Pět minut před stanoveným limitem, právě tehdy, kdy teta Berta vyčerpala své choroby a plynule přešla na choroby jejího kocoura, přerušili nás oslavenci, kteří si přáli shromáždit nás do největšího volného prostoru, kde chtěli předvádět dárky, jež obdrželi. Uvítala jsem možnost dostat se od Berty co nejdál a zírala jsem na ty nesmysly. Kromě spousty lahví a nějakých květin dostali asi 50-tiletý dětský kočárek, keramickou sadu hrníčků, tři sady skleniček se zlatým smaltem, abstraktní obraz temných barev, nafukovací lehátko, ano i nezbytného sádrového trpaslíka, avantgardní vázu a šunkovou kýtu. Vyjma dárků, které se dají konzumovat, byla bych bezradná při hledání místa, kam s tím vším harampádím. Divoký a neukázněný dětský roj opět prolétl kolem, přičemž zachytil a roztočil vratkou babičku, ale kromě toho, že jí srazil brýle, dobře to dopadlo a babička zůstala nepoškozená. Oslavenci předstírali radost z dárků, což bylo u některých exponátů uvěřitelné, asi jako radost z průjmového onemocnění na zahraniční dovolené.
Z reproduktoru se právě linula oblíbená Jede jede mašinka, kterou z duše nenávidím, protože dobře vím, co vždycky následuje a ani tentokrát to nebylo jinak. Infantilní had, jenž se bleskově vytvořil, se snažil chapadly polapit všechny, kteří ještě nebyli připojeni a rozesmátá tučná mašinka vpředu točila buclatýma ručičkama jako kolečky. Nechápu, že se všude najde někdo, koho to stále baví. Prchla jsem na záchod, než ta příšernost odjede, ale nebyla jsem sama, kdo měl tak dobrý nápad, takže jsem se zařadila do několikačlenné fronty. Když jsem se po chvíli vrátila zpět na zahradu, zněla už jiná kapela a několik poměrně dost znavených párů se potácelo po trávníku s původním záměrem tančit. Nečekaně jsem dostala plnou palbu vodní pistolkou nejmenovaného člena dětského roje a vzhledem k tomu, že jsem měla světlemodré oblečení, byla jsem adeptkou na missis mokré tričko a současně na vraha, protože toho spratka bych nejradši roztrhla. A ještě k tomu si mě znovu našla teta Berta, která pod záminkou účasti na mé mokré nehodě se jala vyprávět mi další díl knihy Domácí lékař, aplikované na sebe, svého kocoura a další nespočet lidí z jejího širokého okolí, které neznám. Všimla jsem si, že část dětí se vrtala v dortu, který ještě nebyl sněden, což mě popudilo při představě pracnosti takový dort udělat a vůbec – nesnáším tohle plýtvání, které bývalo vždycky vidět na svatbách.
A pak náhle hudba ustala. Bára nožem třískala do skleničky, aby si vynutila pozornost a pravila, že nemůže najít mobil. Naposledy ho viděla asi před hodinkou a měla ho tady, na stole. Nějaký vtipálek se zeptal na nálezné a ještě větší vtipálek navrhl pusu. To Báře polichotilo a vyvolalo to radostný úsměv na její jinak otrávené tváři i lehce rozpačitý na tvářích několika lidí, kteří raději ihned přestali hledat. Ba ne, nálezce dostane panáka, bylo pak doplněno. Nastalo usilovné hledání a Míša vzal svůj mobil a Báru prozvonil s tím, že před pár minutami to prý na jejím čísle ještě zvonilo, ale v tom hluku nic nebylo slyšet a zvonění mobilu ani náhodou. Nyní byl volaný účastník nedostupný a Baruna nás ujistila, že baterkou to být nemůže, protože před oslavou měla plně nabito. Hledaly babičky a hledaly i bzučící včelky, které prošmejdily každý kout. Jeden chlapeček lovil v jezírku a druhý se potápěl v bazénu, přestože dno bylo viditelně naprosto čisté. Pubertální skupinka se vracela od brány, za kterou mnozí z nich tajně pokuřovali a zapojili se rovněž do pátrání. Jan pravil, že nikdo nesmí odejít a nabídl se, že bude vykonávat osobní prohlídky, což v některých dámách vyvolalo pousmání a jinde úšklebek. Po deseti minutách nám tuhly úsměvy všem, kromě dětí, které nepochopily situaci. Dobře jsme si uvědomovali, že pokud mobil náhle znedostupněl, znamenalo to jedině to, že s ním někdo za tím účelem manipuloval. Všem bylo trapně a té trapnosti se tahle oslava už nezbavila. Pravděpodobnost toho, že by telefon někam zapadl, byla asi taková, jako kdyby někam zapadla teta Berta, která si i v této situaci našla posluchače z řad babiček a téma, které původně zahájila tím, jak se nemůže ohýbat, už plynule přehodila k detailnímu popisu žaludečních šťáv. V duchu jsme přemýšleli jeden o druhém, ač se nám nechtělo uvěřit tomu, že by někdo byl něčeho takového schopen. Rázem jsme cítili, že bude po oslavě i kdyby měla pokračovat.
Vlastně se to ani nikdy nedořešilo, jen tušíme, že jedna z neteří měla potřebu peněz. Nikdo ale netušíme, čeho všeho se můžeme dočkat od svých blízkých. Zklamání chodí neočekávaně a o to víc nás zabolí. Život je i bez nich plný různých překvapení, ale ta šťastná si většinou musíme chystat jen my sami, jeden pro druhého. To nám pak přinese opravdovou radost, radost těm, kteří ji dostanou, ale i těm, kteří ji rozdávají.
Tak jen do toho, přátelé!