Ingy

Než jsem začala chodit do školy, bydlela jsem v “Jungmance” u babičky a u dědy v pohádkovém světě. Moje máma zatím bydlela na Pankráci - tedy v panelovém bytě, nikoliv v nápravně výchovném zařízení. Já jsem byla za mámou přistěhována na sídliště až s počátkem školní docházky. V té době nebyly rozvody a rozchody rodičů tak obvyklé jako dnes a protože můj táta byl "za horama a za velkou louží", měla jsem tak s druhým tatínkem v celé třídě základky zajištěno toto prvenství. Na skutečnosti, že má moje máma nového muže, mi nepřipadalo vůbec nic nepřirozeného a divného, byla jsem velmi spokojené, poslušné a odevzdané dítě a byla jsem se vším srozuměna bez jakéhokoliv náznaku vzdoru.
Matčin druhý manžel byl pozoruhodný muž. Kdo ho poznal, mohl jej milovat i nenávidět současně. Někdy mi hodně připomínal souseda Halíře z kreslené rodiny Smolíkovy. Byl neuvěřitelně chytrý, autoritativní, cílevědomý a nekompromisní a dokonale ve mně navodil iluzi fungujícího pravidla, že rodiče vědí všechno.
Byl ing, tak jsme mu říkali ingy. Tehdy ale ten titul NĚCO znamenal a získali jej jen ti mimořádní a opravdu výrazně nadprůměrní.
Náš ingy pro nás doma představoval zákon.
S klidem a samozřejmostí robota vydával své pokyny, o jejichž splnění si nikdo, již při jejich vyřčení, neodvážil zapochybovat. Vždy si věděl rady a pokud by mohlo dojít k situaci, že by tomu tak nebylo, zakoupil příslušnou literaturu a dostudoval konkrétní stať, aby podle ní mohl postupovat. Uměl se rozhodovat a k problémům se vždy postavit, vždycky měl řešení. Měl neuvěřitelný přehled a na všechny otázky měl odpověď, ale slovy neplýtval.
Podle poučky "na každou práci příslušný nástroj" postupně vybavil byt i chalupu nejrůznějšími stroji, nástroji a předměty tak, aby co nejvíce dosáhl vlastní soběstačnosti. Byl technickým inženýrem, ale v soukromí byl i zručným řezbářem, zámečníkem, tesařem, truhlářem, klempířem, instalatérem, zedníkem, zahradníkem, řidičem, lékařem, kuchařem, pekařem, švadlenou, pradlenou a vším možným i nemožným. Věřila jsem, že pokud by se člověk ocitl na pustém ostrově, mohl by přežít pouze s ním, protože jeho rozvaha a naprostá vybavenost mě přesvědčily o tom, že hommo sappiens zkrátka dokonalosti dosáhnout může.
Až postupem času jsem pochopila, že k naprosté dokonalosti hommo sappiens je potřeba i lidská tvář a té se mu bohužel i přes dokonalou image jaksi v tak hojné míře, jako všeho ostatního, nedostávalo. Vojenský dril, který v naší rodině vládl, může působit směšně, ale v dané chvíli směšným rozhodně nebyl. Stala jsem se robotem - takřka vzornou uživatelkou nejroztodivnějších pouček typu: "optimální množství zubní pasty je 15mm (rozuměj, že 14 je málo a 16 je moc)", tubu vymačkávám a rotuji zásadně odzadu, "televizní obrazovka má určitou životnost" a proto je třeba ji vypínat, pokud nesledujeme vzdělávací či jinak přínosný pořad. Vštípila jsem si též řadu úsporných opatření, která by mnohým mohla připadat nesmyslná a kterými mě obzvláště v pubertě otčím dost otravoval. Dodnes by mě ani nenapadlo nechat nepřikrytou potravinu v lednici, neuzamčenou věc kdekoliv, nůž bych si nedovolila vložit do hořčice či marmelády, pokud by nebyl sterilní (aby v potravině nevznikaly nežádoucí bakterie), nepřivázala bych pejska na provázek a nezapíjím jídlo - pije se až po jídle. Pokud vstoupím do bazénu ve snaze jej promíchat, za účelem efektivnosti kráčím zásadně proti směru hodinových ručiček a to dle Koliorisova zákona. Musím přiznat, že tady jsem velmi tajně uvažovala, že nic takového neexistuje, ale autorita byla natolik přesvědčivá, že bych na tento zákon klidně i přísahala.
Nenechávám zbytečně rozsvíceno a vypínač nezapínám úderem karate, nekoukám do lednice déle, nežli je bezpodmínečně nutné, protože “lednice není televizor”, nepouštím neekonomicky vodu, závity neutahuji nadměrnou silou, nemluvím zbytečně, "nepáčíme šroubovákem a nezatloukáme kleštěmi". Nechodím pozdě - z toho mám trauma, vše si připravuji předem, s přesností dodržuji časy i dávkování léčiv, zejména antibiotik, neshromažďuji nadbytečné množství potravin, abych neplýtvala, před jízdou nastuduji plánek cesty, neporušuji silniční a jiná pravidla a klaksonem troubím jen v situaci nutného odvrácení nebezpečí, před využíváním přístrojů pozorně pročítám návody a “před použitím zatřepat”..........
Nenaučila jsem se chápat lidi, nedodržující tato samozřejmá a jednoduchá pravidla, čímž jsem jich spoustu překvapila, naštvala a v budoucnosti jsem mého manžela ještě vlastně dodnes nepřesvědčila, že mužem v rodině nejsem já. Navíc jsem sama sebe - při mé smůle - pokaždé utvrdila, že porušování jakýchkoliv pravidel a norem se mi spolehlivě vymstí, bude odhaleno a neúměrně potrestáno. Což mě v dnešní době anarchie, nedodržování ničeho a nedostatku represe naprosto irituje a deptá.
Ano, nejsem tolerantní!
Nestydím se, že mám ráda disciplínu a těžko snáším lidi, kteří na ni kašlou.
A v tomto prostředí jsem se snažila nezbláznit (úspěšnost posuďte sami), protože každý musí chápat, že kontrast mezi pohádkovým světem u dědečka a babičky a realitou u ingyho byl více než propastný a já se pokoušela všem zavděčit a do té propasti nespadnout. S odstupem musím přesto připustit, že mnohé ze vštípených návyků mi byly ku prospěchu. A já jsem byla velmi poslušné dítě - slovy matky, “mouchy snězte si mě”, což ona na mně kupodivu vůbec nepreferovala.
Necítila jsem se ničím znepokojena, byla jsem ráda, že je máma ráda a že jsme vlastně kompletní rodina.
O kuriózní historky u nás nebyla nouze. Třeba v banální situaci, kdy jsem si v domácích obsáhlých knihovnách vybrala jakousi knihu a šla jsem se zeptat, zda si ji mohu zapůjčit. Byla jsem vychována, že pokud si chci něco půjčit, musím se bezpodmínečně vždy předem zeptat. Ingy mi tehdy naprosto nesmyslně položil otázku, co hodlám s knihou udělat. Jako znuděný puberťák jsem protáhla obličej a pohotově jsem odpověděla, že si chci knihou podložit skříňku. Měla jsem pocit, že jsem v ten moment opravdu vtipná. Ingy bez mrknutí pravil: "Pak si tedy knihu nepůjčuj." Bylo to asi také vtipné, ale knihu už jsem si nepřečetla. Jeho slovo byl zákon a o tom se nediskutovalo.

Byla jsem vždy vášnivou až zamrzlou čtenářkou pohádek. Když se začaly objevovat v televizi, byl pro mě nejkrutější trest, pokud jsem některou nemohla vidět. Vzhledem k poučce "večerní pořady nejsou určeny pro děti", bylo pro mne vysílání po osmé hodině večerní neoddiskutovatelné tabu, s výjimkou pátečního a sobotního programu. Jednoho dne nasadila televize nový dětský film "Ten kůň musí pryč" až na nedělní večer. Při mé velké lásce ke koním to byl tvrdý oříšek, protože jsem tušila, že ač mi bylo již 12 let (1976), nedělní sledování si neprosadím. Rodičovský večerní klid nesměl být ničím tak bezvýznamným narušen. Kňouravě jsem argumentovala, že všechny děti se smějí dívat, byla jsem přeci snad jediná v zemi, kdo neviděl Angeliku, Randala a Hopkirka a spoustu dalších, ale věřila jsem, že film o koníčkovi mi přeci nemohou zakázat, když je vlastně pro děti. Snažila jsem se všemi způsoby si dívání vybrečet a byla jsem tak přesvědčivě únavná a zřejmě nesnesitelná, až ingy zahřměl:
"Dobře, ale pokud se budeš dívat dneska, nebudeš se dívat už nikdy jindy".
Nadšeně jsem souhlasila, protože má touha byla opravdu velmi silná. Kromě toho mi došlo, že tento verdikt nemůže být přeci definitivní, ač ho vyřkl ten, který se nikdy nemýlí a jehož slova nejsou planá, ale jsou zákonem.
A pan neomylný skutečně časem musel ustoupit, protože i on pochopil, že nebylo úplně racionální definitivně mi telku zakázat, ale jak z toho teď ven?
Aby "neztratil charakter", vymyslel, že budu-li se na něco chtít dívat, napíšu z pořadu obsah a to bez ohledu na to, půjde-li o pohádku, Vlaštovku či tehdy populární Stranické vzdělávání. Sloh totiž není na škodu u dětí rozvíjet, takže se spojí příjemné s užitečným. Vzhledem k již výše uvedené poučce, že "obrazovka má určitou životnost", veškeré pořady procházely přísným výběrem, avšak můj i tak úzký okruh se zúžil ještě více. Befel byl befel. Zpočátku jsem se s psaním obsahů docela trápila, časem jsem však zvládla obsah pár větami. Tento postih však vyšuměl až po pár krušných měsících pilného psaní.... 

Je to jen malá část toho, co se může stát v jedné celkem obyčejně vypadající rodině. Nic naplat, vlastní rodiče s vlastními dětmi dozajista fungují jinak, protože pokrevní pouto to nějak zařídí. Až po mnoha letech jsem pochopila obtížnost soužití i s vlastním dítětem, pokud se právě ono už cítí být dospělákem. No a každý člověk je ještě ke všemu přeci originál. Ať už to bylo jakkoliv extrémní, zvláštní, vtipné i nesnesitelné, jedno je pravda pravdoucí. Ingy rozhodně originálem byl a ne jen tak ledajakým.
Neodpustím si opět citaci jedné písně, protože při jejím poslechu se mi vždycky vybaví právě tenhle originální člověk, o kterém se mi zdá velice, velice často:
Kdo vchází do tvých snů.....