Egyptské dobrodružství

Den byl krátký jako letní sukně, ale ta zůstala pohřbena hluboko v šatníku. Podzimní plískanice se totiž tvářily tak vytrvale, jako kdyby se už nikdy neměly vzdát vlády nad počasím. Člověk měl v tom nečase pocit, že dovolená je jediná věc, která ho může spasit, dodat energii, zlepšit náladu a rozptýlit chmury. Naštěstí jsme se dočkali doby, kdy máme možnost na zimu na chvíli zapomenout a zaletět si někam dobít baterky, máme-li na to peníze a čas. Ale kam v listopadu?
Když jsem byla malá, poslouchala jsem vyprávění svého pohádkového dědečka, který trpělivě tvořil sádrové plastiky s egyptskou tematikou. Svět, o kterém mi vyprávěl, byl pro mě tajuplný a nedostižný, prostě pohádka o Šeherezádě. Nyní, kdy se mi stal dostižným a já jsem dávno dospělá, Egypt ve mně vzbuzuje ještě další pocity, jako strach z hrozby atentátů a reálné nebezpečí terorismu. Přesto jsme se jednoho listopadového dne roku 10 rozhodli výlet za teplem k Rudému moři risknout.
Teplá noc po vystoupení z letadla na místě, kontrastující s vlezlou a mokrou zimou naší domoviny posledních měsíců, byla příslibem krásného týdne. Ještě nějakou chvíli trvalo, než jsme byli přepraveni do hotelu, jenž nás překvapil svou majestátností a okázalým luxusem. V kontrastu s tím nás liknavý personál nechal poměrně dlouho vykysat ve vstupní hale a po třech dalších hodinách jsme se konečně dočkali klíče od pokoje. Přesněji řečeno od našeho chlívku, protože jinak se to nazvat nedalo. Protože jsme na recepci přišli na řadu úplně poslední (zřejmě i tady poněkud věděli, že Černý Petr je vždycky můj), rozhodli se nás bez varování ubytovat v jakési jizbičce pro uklízečky. Místnost v přízemním tmavém rohu hotelu byla nechutně špinavá, s ucpaným umývadlem, polámaným prkýnkem, obnaženými rourami odpadů a snad s milionem lačných komárů, kteří určitě roznášeli veškeré běžné i exotické choroby. Pobyt v symbióze s hmyzem pro mě není únosný a představa báječné dovolené byla zcela v rozporu s tím, co jsem právě popsala. Zděšeně jsem prchla na recepci a dožadovala jsem se vysvětlení a okamžité nápravy. Vysvětleno mi bylo, že ve 3 ráno tam není nikdo, kdo by věc řešil a laksní recepční mě pak už jen ignoroval, přestože jsem nadávala velmi nahlas. Za těch pár chvil kontaktu s domorodci mi neušlo, že komunikace je vedena zásadně s muži a žena pro ně není partnerem k jakémukoliv jednání. Vrátila jsem se do chlívku pro muže, který mi při dalším marném dožadování se pořádku tvořil tichou podporu s nulovým efektem. Neoblomní zaměstnanci hotelu byli kompletně němí, hluší a slepí a ještě se snažili nás přesvědčit, že jsou neviditelní.
Do rána jsme nezamhouřili oko a to už se nám povedlo vzbudit i delegáta naší cestovky, který ještě musel převzít novou skupinu na letišti, ale přislíbil odpolední příjezd k nám do hotelu.
Nová a čerstvě ranní směna recepčních držela jednotný model pravidel a v souladu s předchůdci odmítala jakkoliv se mnou komunikovat. Ostatní hoteloví hosté z naší výpravy už se do růžova vyspinkaní spokojeně trousili ze snídaně a my jsme pořád s nadějí vyhlíželi, zda někdo hotel neopouští, aby se konečně uvolnilo důstojné ubytování pro nás. Personál se zmobilizoval k aktivitě a ujistil mého vytrvale němého manžela, že uklízečka už nám chystá krásný pokoj, ale vzhledem k tempu, kterým tam veškeré činnosti probíhaly, jsem celkem realisticky zapochybovala, že to do konce týdne naší dovči vůbec stihne.
Po obědě, když četní turisté ze zemí bývalého Sovětského svazu již vynášeli několikátou hromadu ovoce a dezertů z jídelny, jsme byli konečně vyzváni k přestěhování do kýženého pokoje pro nás. Sice jsme promarnili hodně času, ale následná satisfakce byla ohromující. Prostorný apartmán, položený v nejvyšším patře, z balkonku nabízel úchvatný pohled na areál s bazény a zahradami a přecházel do kýčovitého obrazu pláže a nekonečné mořské hladiny. Ach! Bylo jisté, že toto místo patří k tomu nejlepšímu, co hotel nabízí a po čem by i náročný host mohl vůbec zatoužit.
Zaplaveni štěstím z nečekaného obratu jsme se rychle převlékli a vypravili se na cestu hotelovým komplexem k pláži. U prvního baru, který jsme minuli, jsme si spokojeně vybrali drink a odebrali jsme se od bazénů do zahrad. Naprosto v euforii z prožitého kontrastu jsem se s foťákem rozběhla pěšinkou zahrady mezi skvostné buganvilie a obrovské sytě barevné ibišky ve snaze tu nádheru navždycky si zaznamenat. Vjem z krásného momentu byl zřejmě tak silný, že se mi podlomily nohy a já jsem letěla z upravené dlažby přes tři kamenné schody a hlavou jsem své letící tělo zastavila až dole o betonovou zídku. Zůstala jsem ležet s rozbitým foťákem v ruce a z rozseknutého čela se mi valila krev. Torzo velkých brýlí naznačovalo, že mi svou vlastní obětí neohroženě zachránilo část obličeje. Hrozivý pád zmobilizoval jinak poklidně ignorující personál, který po vyzvání ochotně přinesl vodku k desinfekci. Zoufale jsem se snažila přesvědčit osud, aby mě nenechal v téhle blbé zemi zemřít a nechat se požrat jejich vlezlým hmyzem, protože by moje tělo určitě nikdo z líného personálu neuklidil. V tom duchu jsem pak přesvědčovala i snaživce, kteří se pokoušeli mě donutit navštívit lékaře a tamní nemocnici. Dalších pár dní jsem za průběžných modliteb relaxovala ve stínu, ošetřovala vodkou odřeniny na těle i na duši a čistila si písek z jizvy nad obočím, který se mi bude snad vyplavovat po zbytek života.
Naštěstí se černé chmury podařilo zažehnat, zmenšit opuchliny a částečně zhojit rány, takže jsme se koncem pobytu odhodlali opustit bezpečí hotelového komplexu a vypravit se do města. V paranoidní snaze vyhnout se případným teroristům, jsme použili seriózní hotelový taxík, který nás měl do města bezpečně dopravit a následně dovézt bez úhony zpět.
Cesta probíhala pohodově jen chvíli. Poté, co jsme se ocitli za civilizovanou zónou hotelů, přejeli jsme pouští do oblasti, která sice připomínala město, ale po dlouhém a intenzivním bombardování a následných hladomorech a epidemiích. V ruinách bez oken prolézali domorodci jako krysy a mizeli v ponurých katakombách převážně rozbořených staveb. Podle výrazu našeho taxikáře nic zvláštního, prostě normálka. Vysadil nás v temné uličce plné jeho krajanů u jakéhosi nákupního centra s tím, že za hodinu nás vyzvedne. Pokusila jsem si alespoň zapamatovat značku vozu, protože všecko mi tam připadalo tak nějak stejné. Stejné obličeje, stejné taxíky, stejné zkoumavé pohledy černých očí z černých obličejů. V duchu jsem zatoužila z prachu místa vrátit se do bezpečí nablýskaného hotelu.
Za hodinu jsme netrpělivě stepovali v uličce znovu. Taxíky projížděly okolo, ale na ten náš jsme skoro 20 minut čekali. Je těžké rozpoznat rysy příslušníků jiné rasy, ale byl to nakonec opravdu náš řidič. S úlevou jsme nastoupili v naději, že brzy budeme pryč. Než jsme však stihli opustit nevlídné místo, k řidiči přiskočil jakýsi cizí člověk, který jej po krátké potyčce doslova vytáhl ze dveří vozu a odhodil ho do prachu cesty. V rychlosti usedl na jeho místo a za stálého nadávání nás odvážel do neznáma. Náš původní řidič se sebral se země a pěstmi udeřil do kapoty ujíždějícího vozu. Ještě chvilku se pokoušel nás dostihnout, ale v chaotickém městě v klikatých uličkách jsme se mu rychle ztratili.
Osmahlý šílenec s námi ujížděl jako o život a oblaka prachu za námi se zvedala temnou nocí. Po chvíli jsme opustili ruiny uliček a byli jsme za městem. Komunikace s nadávajícím únoscem za volantem byla nemožná. Nebylo poznat, zda jedeme naším směrem k hotelu, či někam do úschovy rukojmích, nebo snad rovnou do skladiště mrtvol rozšířit jejich stavy. Čas zase plynul zvláštním tempem, kdy každá vteřina je vnímáním strachu v délce týdnů. Taxík se řítil nepěknou krajinou a naštvaný blázen za volantem nevypadal, že by se chtěl s námi skamarádit, nebo alespoň někdy zastavit. Špitali jsme si naše naivní naděje, kdy dojde benzín, či jak se zachránit, ale nic z toho se v té chvíli nerýsovalo.
Po dlouhých minutách podivného času v našich myslích, jsme náhle před sebou zahlédli civilizovanou část s hotely. Výraz oáza byl více než namístě. Konečně jsme se nadechli a ve chvíli, kdy jsme byli šťastně a bezpečně vysazeni u našeho dočasného hotelového bydliště, aniž by nás únosce zavraždil, se ozvala obrovská rána dvou kamenů, padající úlevou z našich srdcí.
Nikdy jsme se nedozvěděli, o co se jednalo, zda o konkurenční boj, či o běžné obchodní praktiky – jiný kraj, jiný mrav.
Pobyt jsme nakonec přežili bez další úhony. Po těchto zážitcích i přes tvrzení nadšených cestovatelů, kteří tam jezdívají opakovaně už řadu roků i přes známou větu "nikdy neříkej nikdy", do Egypta už NIKDY.
Dovětek:
S tímto místem jsme se znovu setkali po letech prostřednictvím TV zpráv. Teroristé vnikli do hotelu a postříleli několik lidí. I když si to občas nemyslíme, náš anděl strážný se přeci jen hodně nalítá.