Krátká zimní povídka z UH

Na služebních cestách se dají zažít různé věci.
Moje služebky, spočívaly obvykle v tom, že jsem ráno kolem sedmé hodiny, dokud bylo průjezdno, naskočila do auta a vyrazila jsem z Prahy na distribuční středisko, které bylo buď v Čechách, na Moravě, nebo na Slovensku. Velkou většinu cest jsem jezdívala sama, neměla jsem navigaci, ale cestovala jsem většinou podle mapy a ukazatelů, nebo později po paměti. Nikdy předtím bych nevěřila v můj orientační smysl, ale když musíš, tak musíš. Tuhle pravdu jsem pochopila i v jiných životních situacích, které mi daly za vyučenou.
V místě určení jsem se setkávala s již známými milými lidmi, na které jsem se těšila, což bylo pro mě odměnou za mnohdy dost únavné cestování. V některých lokalitách mě velmi radostně vítali i proto, že jsem jim pravidelně a spolehlivě vozila vytouženou vláhu, protože můj příjezd zpravidla býval provázen vydatným deštěm či sněžením.
Jednoho zimního dne jsem měla práci v Hodoníně. Sněhu všude mraky, ale naštěstí jsem měla miláčka čtyřkolku Yetiho, takže jsem se cítila poměrně bezpečně. Práce byla plodná, nálada dobrá, čas rychle plynul a venku už dávno padla tma. Čekal mě pak ještě přejezd do Uherského Hradiště, kde jsem měla přespat v malém hotýlku a druhý den pokračovat v práci společně s programátory, kteří jeli tamtéž vlastním autem. Dohodli jsme se, že pánové pojedou první a já za nimi, protože měli navigaci, do které zadali adresu hotelu Koníček. Jeli jsme za hustého sněžení, takže jsem celkem uvítala, že nemusím hledat cestu, jen jsem se zařadila za zadní světla jejich BMW a poslouchala jsem si oblíbeného Richarda Mullera, který mě na cestách věrně provázel. Večerní bílá krajina usínala pod sněhem, ani telefony už nerušily pohodu, jen odrazy světel nepříjemně bodaly do očí, znavených celodenním cestováním i lovením čísel v počítači.
Kilometry plynuly pohodově a já jsem se po náročném dni těšila, že ještě navštívíme hotelovou vinárnu a dáme si něco dobrého. S touto příjemnou vidinou jsme projeli Hradištěm a odbočili jsme do tiché části města.
Po chvíli jsme opustili hlavní ulici, zahnuli do malinkaté uličky a strmě šplhali mezi domky ke sklípkům u malých baráčků, které byly hustě nalepeny na sebe. Doufala jsem, že dlažba pod sněhem nebude klouzat. Zatím to šlo, protože trochu přimrzlo. Autíčko tiše šlapalo jako švýcarské hodinky. Pozorně jsem sledovala své předjezdce o pár metrů přede mnou.
Hotýlek byl strmě vpravo a před odbočením k němu se parkovalo příčně u zídky tak, že auta stála čelem mírně nakloněna dolů do uličky, která byla kaskádovitě o patro pod námi, takže vozidla vlastně stála na jakémsi balkonku. Všude ležel sníh, proto nebyl viditelný okraj před čumáky vozidel, ale dalo se zařadit podle ostatních aut. Přesto mě hluboké prázdno před nimi a bez jakéhokoliv zábradlí poněkud znepokojovalo. Pánové s ohledem na mne galantně minuli jedno volné příčné místo a popojeli o pět aut výše do dalšího volného prostoru mezi auty, kam se úhledně zařadili.
Opatrně jsem zahnula doleva, abych zajela mezi stojící vozidla a zarovnala se s nimi tak akorát. V momentě, kdy jsem byla už úplně na kraji nad “propastí” a opatrně sledujíc sousední zaparkované auto jsem chtěla úplně zastavit, zabrzdila jsem a s hrůzou jsem sledovala, že stále jedu. V této děsivé vteřině jsem už viděla, jak s autem letím dopředu a padám 3 metry dolů. Zatáhla jsem instinktivně za ruční brzdu. Absolutní ticho, zkrat!
Neuvěřitelně zrychlený katastrofický film mi v mžiku šíleně prolétl hlavou a končil strašlivým pádem. Vteřina pravdy...
Naštěstí se moje tělo i s mozkem po té nekonečné sekundě vzpamatovalo a zorientovalo v situaci.
Auto, podle kterého jsem se rovnala, sice parkovalo a mělo zhasnutá světla, ale nemohla jsem tušit, že uvnitř seděl řidič, který ve stejném zlomku vteřiny, kdy já zajela do řady vedle něj, právě vyjížděl. Tento klam můj zaskočený mozek nebyl schopen tak rychle vyhodnotit a já jsem měla pocit, že stále jedu, což mi málem způsobilo infarkt. Je to jako ve vlaku, kdy máte dojem, že vy stojíte a naopak jede krajina kolem vás.
Seděla jsem za volantem jako opařená ještě pár minut. Když jsem vystoupila, pánové už na mě čekali se svými zavazadly v uličce. Nechtěla jsem dělat blbou blondýnu, snažila jsem se chovat, dýchat a vypadat normálně, což bylo takřka neproveditelné. ale nic jsem neřekla.
Ubytovali jsme se do svých pokojů a za nějakou chvíli už jsme seděli ve vinárně. Kopla jsem do sebe první skleničku vína jako naprostý barbar. Typická Pražanda, jak by řekli místní vinaři.
Při druhé už jsem se svěřila s tím, co mě tak vyděsilo.
Pánové se začali smát a ještě chvíli se pak dobře bavili. Poté z nich vypadlo, že jim bylo divné, proč mi to tak trvá, protože obvykle nezdržuji a nemusí se na mě čekat.
Na tenhle moment asi už nikdy nezapomenu a to taky proto, že se mi dodnes často dokola připomíná ve spánku jako hodně zlý, ale hodně živý sen v nezastavitelném autě.
A jaké z toho plyne ponaučení?
Tentokrát vlastně vůbec žádné, snad jen to, že v každém případě je dobré mít vždy po ruce ruční brzdu a zdravý rozum především. Bez nich je lepší se raději nikam nevydávat.