Jak na Nový rok

V pátek nebo ve svátek, v rodinách pečujících o nemocné, jsou každodenní povinnosti neukecatelné a neodložitelné. Když jsou pak dny, původně plánované jako sváteční, navíc doplněny neplánovanou péčí o náhle ochořelou hlavu rodiny, je to pěkný kvapík. Jinými slovy jsem byla letos na Silvestra poctěna k běžným posláním, souvisejícím s obstaráváním synka, pečovat o muže, který nastydl tak, že to už překročilo hranice únosné mužské rýmičky k pořádné patálii.
Jediný, kdo se z vzniklé situace nehroutil, byl nezničitelně veselý psík, který se celé dny bavil tím, že se pokoušel nasáčkovat se k někomu z pacientů do postele.
Já jsem se tedy nebavila, zavalena tisícem a jednou povinností, s vytahanýma rukama až na zem a se zády ohnutými jako přestárlá pamětnice dinosaurů. Jen rozsvícená televizní obrazovka se marně snaží evokovat bujaré veselí v domácnosti, kde se dva z jejích členů válí v posteli nikoliv z důvodu přemíry alkoholu, samozřejmě až na tu blbou Popelku, jak známo.
Oběhnutí sídliště tažena dychtivým psíkem, který mě vláčí na šňůře, bylo jedinou možností úniku z lazaretu. Připoutala jsem se tedy k sedmikilovému tornádu se snahou, nenechat si utrhnout rameno, až se jezevčík nekontrolovatelně rozběhne spolknout cosi nechutného pod keříkem, zatímco jsem v druhé ruce držela narychlo svázaný pytel s odpadky, klíče a rukavice. Psík mě radostně dovláčel k popelnicím, protože i tam bývá často něco k sezobnutí, což zvládne většinou dřív, než stihnu cokoliv zpozorovat a signalizuje mi to už jen jeho nenávratné škubnutí hlavou při polknutí té nepopsatelné dobrůtky.
Přeprala jsem víko kontejneru a pytel s odpadem jsem umístila kupodivu do volného prostoru popelnice. Následně jsem byla vláčena kolem domů a vrácena tím malým čtyřnohým netvorem zpět k ostatním dychtivým členům panelákového lazaretu, kteří už během mé nepřítomnosti měli nachystané nově vzniklé seznamy požadavků, které jsem měla vykonat. Někdy si připadám jako ulítaná ptačí maminka, jejíž stín se mihne nad hnízdem a v ten moment se v hnízdě objeví doširoka rozevřené ptačí zobáčky s hlavičkami, očekávajícími potravu.
Za silvestrovských zvuků zvenčí, připomínajících bombardování, jsem ve snaze oblouznit můj rovněž znavený mozek, do sebe obrátila sklenku vína v naději, že snad minimální hladina alkoholu zmírní úskalí mé sisyfovské práce a vylepší mou blbou náladu mezi abstinujícími spolubydlícími toho času na marodce. Nutno podotknout, že nebyli tak nemocní, aby se z oddělených ložnic nestihli pohádat – folklor je folklor, Silvestr nesilvestr.


Novoroční předsevzetí se nedostavilo, stejně jako zlepšení zdravotního stavu hlavy rodiny. Nervózně vylézal z postele a střídavě kašlal s rouškou na ústech, či vyzdoben rouškou na lysém čele popíjel čaj.
Uchopila jsem čerstvě připravený kalendář a ve snaze rozptýlit téma chorob, jsem si počala zaznamenávat seznam pracovních směn mého muže, jako kdybych se snažila uspíšit jeho návrat do produktivnějšího procesu.
Najednou jsem si všimla, že políčko s datem, obvykle značícím narozeniny sestřenice, zeje prázdnotou. Otočila jsem namátkou na jiný významný den a taky tam žádný záznam nebyl. Proboha! Snad jsem si včera nevyhodila starý kalendář ještě předtím, než jsem si přepsala důležité události? Snad ještě nejsem takhle blbá?!
Nic naplat, bylo to tak. Přepsala jsem si sice návštěvy lékařů, ale ve spěchu už pak nic dalšího. Jako kdybych si vyhodila celý dosavadní život! To už nikdy nedám dohromady! Všechna výročí, narozeniny včetně ročníků, rodinu, přátele, dávné známé, pejsky – všecko zmizelo v popelnici. Mělo to snad tak být?
Vykoukla jsem z balkonu směrem k popelnicím a s úlevou jsem zaznamenala, že nebyly ani vyvezené, ani přeplněné. Sice se mi nechtělo, ale nezkusit to, bych si neodpustila.
Hodila jsem na sebe bundu, vzala si gumovou rukavici a řítila jsem se ke kontejneru. Přehrabující se bezdomovkyně zanořená o pár metrů vedle, po mně šlehla nevraživým pohledem, naznačujícím nelibost ku škodné v revíru. Pravda – v domácím oděvu, s vlasy jako vichřice, hrabajíc se s půlkou těla v útrobách smrduté popelnice – splynula jsem jako jedna z nich. Naštěstí jsem po chvíli přeci jen objevila povědomý balíček, ukrývající můj poklad. Vítězně jsem roztrhla igelit a vytáhla si svůj úlovek – můj starý kalendář. Viditelně jsem s ním zamávala na postávající kolemjdoucí, abych jim naznačila, že to není tak, jak jak to vypadá a že já jsem přeci já a to momentálně šťastná jako blecha.


A tak jsem zahájila letošní rok. Doufám, že až uplyne 365 dní, nebudu jej hodnotit jako rok, který patřil do popelnice.