Kalamita

V roce 1978 jsme trávili vánoční svátky tradičně na chalupě, sto kilometrů od Prahy v severních Čechách. Mám na mysli rodiče, malou sestru, pudla Gullivera, který měl rodokmen z nás všech nejdelší a mou maličkost. Tedy spíše velikost.
Silvestr byl rovněž v sérii prázdninových dní spojen s pobytem na svérázném, avšak malebném venkově. Přes den se teplota pohybovala v běžných prosincových hodnotách, ale přelomem silvestrovské/novoroční půlnoci se počasí doslova zbláznilo (pamětníci si jistě vzpomenou).
Teplota náhle prudce klesla snad o 25 stupňů tak, že se později říkalo, že zmrzlí ptáci padali z větví. Začala ta pravá zima s tuhým mrazem a se závějemi sněhu, které se velmi rychle vytvořily úplně všude. Už i tenkrát byli silničáři zaskočeni, takže všecko, co mělo kola, nevyjelo, včetně úklidových vozidel.
Chalupa byla přístupná jen poměrně dlouhou polní cestou, která okamžitě zapadala tak, že krajina vypadala celistvě čistě a evokovala záběry z daleké Sibiře a film o hrdinovi Meresjevovi, kterými jsme byli hojně vykrmováni z obou televizních programů naší černobílé televize. Vánoční prázdniny, které nebývaly tak dlouhé jako dnes, přesto nekompromisně skončily a já jsem musela zpátky do školy. Moje ekonomka z pohledu rodičů prostě počkat nemohla, takže jsem se ani nesnažila omluvit z vyučování. Jelikož naše auto bylo skoro nemožné (snad do jarního tání) závějemi vyprostit, vzali si rodiče dovolenou a mě vyslali do Prahy autobusem, který se po Novém roce nějak zázračně podařilo zprůjezdnit dole ve vsi. Jednalo se o pár dní, které jsem měla možnost strávit sama bez rodičovského komandování v pražském bytě, což jsem celkem nadšeně uvítala. Domluvili jsme se, že se ale zas vrátím autobusem zpět za nimi na chalupu na víkend.
Těšila jsem se na pohodovou domácnost bez dozoru a cestou jsem si natěšeně plánovala, jak vší té volnosti v bytě využít.
Při vstupu domů jsem nabyla dojmu, že jsem si spletla dveře, protože nebylo nic na svém místě. V první chvíli mě dokonce napadlo, že se k nám někdo vloupal. Jak později vyplynulo, nadsousedi, kteří se s námi kamarádili a kteří měli naštěstí od nás klíče, neopatrně vyprali a vypustili pračku skrz tři poschodí paneláku. Dostali jsme největší dávku, takže než si ti nešťastníci stihli všimnout, co způsobili, proteklo naším bytem vody, jako kdyby vypustili stavidla rybníku. Matrace z postelí i koberce byly rozmístěny po bytě již ve fázi sušení. Tehdy vlastně nebyla ani možnost, kam by nám sousedi mohli dát vědět, protože v obci, kde jsme měli chalupu, byla jen telefonní budka a pak přístroj v prodejně a na Národním výboru, ale tam o svátcích stejně nikdo nebyl. Možná taky sousedi doufali, že se podaří částečně u nás spoušť uklidit a škody zažehnat, než se vrátíme. Nevím.
Každopádně i po potopě byl doma rajský klid a ani polní podmínky, ve kterých jsem prožila pár dní, mi skutečnost, kdy “kocour není doma”, nepokazily. Na víkend mě beztak čekal návrat do malebné zimní vesničky pod taktovku rodičů.
Protože jsem měla jediný spoj zpět autobusem v pátek kolem poledního, musela jsem požádat třídní profesorku, aby mě uvolnila z posledních pár hodin. Ona v podstatě nic nenamítala, jen mě upozornila, že to bude pouze mezi námi, protože o podobných věcech sice mohla rozhodovat, ale stran ředitelky školy, s kterou si vůbec nerozuměla, by toto uvolnění “z principu” nebylo příliš vítáno. Jasně, že jsem souhlasila a spiklenecky jsem ji ujistila, že je to jen a jen mezi námi dvěma. O jejich tiché válce jsme my všichni studenti dobře věděli a nikdo z nás by třídní nikdy před ředitelkou nepodrazil.
Ředitelka školy byla neoblíbená a politicky velmi rudě vyhraněná. Byla to napoleonsky malá a velmi tlustá žena, která svou roztržitostí mohla konkurovat snad jen často popisovaným profesorům matematiky, ovšem zcela bez matematického a technického uvažování. Ač již dáma v letech předdůchodových, chodila velmi specificky oblékána a upravena - její oděv běžně míval zjevné defekty jako natržený rukáv, vlající podšívku, košile byla poskvrněná mnoha památkami na různobarevná jídla několika prošlých školních roků a ostatní součásti oděvu byly všelijak vytahané a pomačkané. Málokdy nás při vyučování nerozptylovala těmito nedostatky, které nás přímo fascinovaly. Byla zkrátka ve svém zvláštním světě a jmény si snad pamatovala pouze naše čtyři spolužáky, protože to byli jediní hoši ve škole. Jinak měla spolehlivý chaos ve všech studentkách, takže by asi nebyl problém se podle libosti a potřeby vyměňovat a vydávat se jedna za druhou.
Neméně chaotický byl i její výklad - obvykle postrádal jakoukoliv souvislost, pokud ovšem lze něco takového hledat u občanské nauky, které nás soudružka ředitelka s velmi důležitým výrazem v tučné tváři vyučovala.
Přišel pátek a já jsem do školy vstoupila již se sbaleným zavazadlem na cestu, s učivem na první tři hodiny a s vidinou, že brzy budu zas sedět v autobusu směr chalupa.
Před mou třetí a pro mě ten den poslední hodinou o přestávce se náhle objevila ve dveřích ředitelka. Nevím proč a nikdy jsem to nepochopila, protože její předmět byl rozvrhem určen až na poslední, čili šestou vyučovací hodinu.
Tato směšná, leč významná, malá žena vstoupila do třídy a ač jsem seděla kdesi uprostřed, hrnula si to snad automaticky rovnou ke mně - ke mně, která jsem byla šedou myší a kterou zaručeně nikdy před tím nezaznamenala ani neoslovila. Myslím, že jsem snad měla na čele napsáno “NE, JÁ TU NEJSEM A ANI TU NIKDY NEBUDU”.
Požadovala zapůjčení sešitu na její hodinu, aby se prý zorientovala v návaznosti na učivo z minulé hodiny.
Taková blbost!!!
Krve by se ve mně nedořezal. Tato akce byla nepochopitelná, nepravděpodobná a naprosto absurdní. Proč se vlastně přišla vůbec zeptat? Nikdy předtím (ani potom) nic podobného neudělala……
Jak si mohla vybrat právě mě?! Patrně moje obava z prozrazení ji přitáhla ke mně jako magnet – jiné vysvětlení zaručeně neexistuje.
Napřed jsem koktala nějaké hlouposti, ale pak nezbylo, než jí vysvětlit celý problém ohledně mého odchodu. Sešit jsem pochopitelně neměla, protože jsem s účastí na její hodině už nepočítala, ale netroufla jsem tvrdit, že jsem ho zapomněla, protože jsem přeci jen nechtěla vzbudit její nežádoucí pozornost. Pak by přišla na svou hodinu a bylo by jí divné, kam jsem tak najednou zmizla.
Trefila jsem dvě mouchy zabít jednou ranou, protože jsem potopila i třídní, když jsem vysvětlovala, že o mém plánovaném odchodu jsem ji předem musela informovat.
Z tohoto zážitku naštěstí nebyly ve škole vůči mně ani vůči třídní, která si pak taky vyslechla svoje, vyvozeny žádné zásadní důsledky. Pro mě osobně, ale ano.
Byl to moment, kdy jsem se opět nezapomenutelně utvrdila v tom, že mně se podobné náhody zkrátka stávat budou a je třeba jim vždy předcházet důsledným dodržováním všeho možného a především i nemožného.
Poruším-li, schytám to. Důležité poučení! Na celý život a navěky!
Slibovala jsem si, že až budu mít jednou děti, musím je uchránit a vtloukat jim do malých hlaviček, že tohle pravidlo platí, tak, jako platí zákony dědičnosti.
Bohužel můj synek se z mého příkladu nepoučil, takže si svoje prstíčky pálil sám... až se jednou ucho utrhlo a já jsem ho neuchránila od něčeho mnohem horšího.