Blázni se radujou, tak proč bychom se netěšili

Náš šílený psík se venku raduje za všech okolností, bez ohledu na to, jaké je počasí. Raduje se vlastně neustále i doma. Raduje se, když jsou mu ráno konečně otevřeny dveře do ložnice a může na mě skočit a zavrtat se ke mně pod peřinu. Raduje se, když přijde čas krmení a neméně se raduje proto, aby mi tím myšlenku na krmení vnukl i v době, kdy krmení vůbec není v plánu. Raduje se, když k nám přijde zdravotní sestra, kamarádi, babička i opravář. Raduje se, když uslyší na chodbě pohyb, protože v psím optimismu tuší, že každý za dveřmi může být potenciální návštěva. Dělá lidi šťastnými, protože se upřímně raduje z Jehovistů, z pojišťováků i z podomních prodejců. Raduje se i když se domů vrátím po půl hodině. Princip canisterapie je zřejmý, protože i v blbé náladě je tahle nezřízená radost lehce přenosná až nakažlivá a tak upřímný uvítací výbor spolehlivě vyloudí úsměv, dokud si ovšem nevšimnu, že mi při té radosti drápkem rozpárala nové punčochy.

Zimní sněhová peřinka, která k nemalé radosti i ostatních psíků nedávno zdobila sídliště, se pod náporem předjarního slunce úplně rozpustila. Náš psík se však ani z prvních paprsků neraduje o nic méně. Už od výtahu vybíhá vší silou a svými 6 kily vyvíjí tah, jako celé spřežení tažných volů. Po otevření vchodových dveří se střemhlav vrhá z chodníku na trávník, zatímco svinovací vodítko je vytaženo na maximální délku a já, vlajíc, se omotávám jako bourec morušový kolem odpadkových košů, pouličních lamp i stromů a následně se opět komplikovaně odvíjím. Prozíravě sleduji kolemjdoucí, protože v případě, že potkáme podobně střeleného psa, vznikne z našich vodítek nerozpletitelná pomlázka. Svinovací vodítko nejspíš vymyslel někdo, kdo nevlastnil podobný exemplář. Marně jsem před rokem doufala, že kastrací fenky se nadbytek energie zredukuje, ale tato teorie se ukázala jako lichá. Naše v pořadí již čtvrtá jezevčice je zkrátka jaksi jiná. Rozthla bych ji občas na dvě teriérky, ale když vidím její rozcuchanou hlavičku a velmi bystré, růžově lemované, rozesmáté oči, nedokážu tenhle podivně střapatý mop potrestat. Nutno uznat, že výchova pokulhává – nikdy mi vlastně výchova dětí moc nešla, na to zjevně buňky nemám. Stydím se a omluvně se odpojuji od babičky, k jejíž pojízdné tašce jsem náhle šňůrou vodítka připoutána. Uznávám sebekriticky a bez mučení, že jiní pejskaři i rodiče své svěřence zvládají lépe.
Zrychleně klopýtám po chodníku se snahou vodítko zkrátit, ale tuhle střelu nedoběhnu. Potkáváme paní, vedle které se kolébá rozvážný válec s hlavou basseta. Naše psí slečna se - jak jinak, než raduje. Hopká a poskakuje, zatímco bassetka i s doprovodem se tváří tak, jako kdyby obě chtěly raději zhynout, než se nechat dál obtěžovat nezvladatelnou explozí entuziasmu. Ani blížící se bojové plemeno Yetince nepokazí její nezlomné rozradostnění. Po dalších pár metrech míjíme zónu popelnic, která je dalším vítaným magnetem, ukrývajícím bezpočet chutných tajemství. Tady se nám role mění, protože teď jsem, vzhledem k váhové přesile, tou tažnou já, když psa vláčím opačným směrem od čehosi nechutně rozmatlaného, ale mé Pyrrhovo vítězství trvá jen krátký moment. Přicházíme na rozlehlejší palouček. Psíka popadá amok, který bych jednoznačně pojmenovala tancem svatého Víta, protože ten nepochybně nemůže vypadat jinak. Točí se v kruzích střídavě doleva a doprava, opisuje dlouhým tělem kroužky, paragrafy i osmičky, čímž mi signalizuje, abych si do pohotovostní polohy připravila pytlíček, až z ní něco vypadne. Opatrně se přibližuji ve snaze nepřerušit proces, ale zdá se, že v komunitě pejskařů s pytlíčkem snad chodím sama. Rozhlédnu se po travnaté ploše a zjišťuji, že je doslova poseta bobky i úctyhodnými hromadami, odpovídajícími spíše existenci medvěda na sídlišti. Co bylo dříve milosrdně skryto pod sněhem, teď se skví v plné velikosti. Jenom v blízkém okolí napočítám několik desítek nejrůznějších forem, tvarů, barev i velikostí, které tu ti ostatní zanechali. Techniku zvládnutí slalomové dráhy, kterou našlapuji, by mi i Ester musela závidět.
Kolik tu asi žije psů? Kolik procent majitelů po nich asi uklízí? Málo je tloukli – zní mi v uších slovo jednoho nejmenovaného Herodesa. I přes mou nekonečnou lásku, přestávám nenávidět podlého traviče, který po sídlišti rozsévá jedovaté návnady. Ty návnady by spíš měly patřit nevychovaným psím majitelům, kteří bezohledně s každým zanechaným hovínkem zanechávají i odpor, který se k našim chlupáčům pak neodmyslitelně váže. Zřejmě i toto bude pravý důvod, proč jsou psíci diskriminováni při vstupu do prodejen, na rozdíl od nemalého množství páchnoucích bezďáků původně homo sapiens, kteří si od svých kartonových přístřešků často odskočí na nákup pro lahváč, či krabicové vínko.
Jak z toho ven?
Míjíme prostor, blížící se k autobusové zastávce a já zírám podruhé. Jestli jsem před chvílí napočítala několik desítek exkrementů na trávníku, teď bych se nedopočítala, chtěla-li bych odhadnout počet pohozených cigaretových nedopalků, neboli vajglů. Jsou jich stovky, spíš tisíce, prostor je pokrytý téměř celistvě. Zvednu hlavu k ulici, kde stojí šňůra aut a z jednoho okénka letí hned další nedopalek na asfalt. Kolik tu asi žije kuřáků? Kolik z nich nám tu dělá tenhle bordel? Nejradši bych se shýbla a vhodila jim okénkem ten dáreček nazpátek. A znovu ten Herodes: Taky je málo doma mlátili!
Jdeme domů. Psík nakonec kráčí docela způsobně. S tou mojí výchovou to přeci jen nebude tak zlé. Odemknu, sundám si boty a vrátím se za dveře pro ten náš chlupatý psí mop, abych jej odnesla do koupelny k mytí podvozku a .... světe div se! Sedí jak zařezaná. Vůbec se neraduje.
Nějak se mi ulevilo. Jen blázni se radujou pořád.