Konzerva

Nevím, jestli je to dáno tím, že jsem Kozoroh, ale jsem člověk, který nemá rád změny a lpí. Lpí a lpí si na všem svém osvědčeném.
Neopouštím staré známé pro nové, věrně se držím těch, které jsem si pustila k srdci a k tělu. Mám ráda svá zvířata, svá místa, svou hroudičku, svou zahrádku, svoje kytičky i auto, s kterým jezdím. Jsem přímo fixovaná na to MOJE a je pro mě obtížně představitelné, cokoliv z mých pevných středobodů změnit. Kdyby mi někdo řekl, že se po třiceti letech přestěhuji, považovala bych ho za blázna. Stalo se. Možná už ta moje opičí láska ke všemu a ke všem byla tak nepřijatelná, že jsem právě proto byla před pár roky postavena k radikálnímu řešení a musela jsem se vzdát většiny toho, k čemu jsem byla tak chorobně připoutána. Dnes s odstupem času zjišťuji, že bylo přínosné některých věcí se zříci, abych si mohla konečně udělat místo pro jiné, které je nahradily. Překvapivě některé nové jsou mnohem lepší, než ty původní. Mezníkem věku jsem došla do jiné vlastní dimenze tak, jak to někdo dělá průběžně, zcela dobrovolně, přirozeně, s lehkostí a s radostí, což nechápu a z celého srdce obdivuji. Většinou disponují budovatelskou a měnící vášní takové typy žen, které milují proměny natolik, že nejen střídají účesy, ale doma neustále něco přestavují, vylepšují a všelijak pozměňují, často za nepřítomnosti jejich mužů, kteří naopak tomuto koníčku vůbec neholdují. To se takhle panáček vrátí ze služebky a má dojem, že je jinde, protože pomalu ani netrefí do postele (nikoliv z důvodu, z kterého tam pánové občas trefit nemohou a nechtějí). Jeho drahá myška měla "pré" a mezitím, když "kocour nebyl doma", kompletně narušila jeho zajeté řády, a rozhodila mu to, co měl tak pěkně zažité. Následně se, chudák, bude zase muset pořád vyptávat, kde-že mají to a ono a než se stihne trochu orientovat, dojde v domácnosti myšky-kreativky k dalšímu tsunami. Ale takovou ji má rád a žije s ní zpravidla dlouho, předlouho, protože se s ní rozhodně nenudí.
Stejně tak obdivuji každého, vlastně spíš každou, která se umí rozloučit s oblečením podle pravidla ´co si rok nevezmeš, dej pryč´. Kdysi jsem se o to pokoušela, ale nevyšlo to. Pečlivě jsem dle této poučky oddělila zrno od plev, ale postupně jsem během pár dní (kecám, byly to vlastně hodiny) nazpátek vytahovala z plevové tašky jeden vyřazený kousek po druhém a cpala ho nazpátek mezi vytříděná zrna uchovaných oděvů do almary, o níž jsem ani neměla potuchy, že je nafukovací. Škoda času i energie. Jsem prostě konzerva.
Radikálnější jsem byla v době stěhování. Musela jsem posvátné relikvie většiny svého života zredukovat do stěhovacího vozu, což bylo pro mě úplně nadlidské. Propracovala jsem se až do sklepa k igelitovým pytlům, které byly vakuově vycucnuté a obsahovaly spoustu pokladů z dávných dob, kdy jsem vážila aspoň o dvě konfekční velikosti méně. Oblíbené sukýnky a šatičky si spinkaly ve sklepě dlouhé roky k mé částečné spokojenosti, protože mi je nikdo nebral a byly mi nablízku. Teď bylo třeba nezaházet si nový byt starými krámy, protože sklep už nemáme. Připustila jsem smutnou pravdu, že mi ty věci opravdu už nikdy nebudou, ale protože mi to rvalo srdce, požádala jsem mého muže, aby on vykonal exekuci a nacpal ty krásné, malé hadříky do kontejneru s textilem, abych se na to nemusela koukat. Vidina, že někomu poslouží, částečně pofoukala moje zraněné nitro.
Samozřejmě, že i tehdy spolehlivě zafungovalo pravidlo, které mi dává za pravdu, protože jakmile se něčeho zbavíte, začnete to v poměrně krátké době akutně postrádat. Nemožné se stalo skutkem a já mám po pár desetiletích zpátky svou velikost o pár čísel menší. No a nemám své poklady. Móda nahrává podobným psychopatům, protože se točí dokola a nadčasové kousky se v tom víru navracejí a jsou znovu, či možná spíš stále aktuální. Tolik krásných věcí, páni: ty černé šaty z Ameriky, kraťasovou sukni, nebo značkové pruhované džíny......jak bych je teď potřebovala a kde je jim konec?!
Otřesný odstrašující scénář, kdy je vystěhováván byt po šílené stařeně, zaházený harampádím, se kterým se neumí rozloučit a jež do posledního dne a dechu do bytu přináší další a další hodnoty od popelnic. To sice nejsem já, ale kdo ví, kam mě Alzheimer jednou dovede – člověk nikdy neví.
S ohledem na ty, kteří mě jednou budou při vyklízení proklínat, jsem si dneska řekla, že je načase udělat si prostor ve skříni s oblečením. Pravidlo jednoho ´roku nepoužívání a šup k výřadu´, je pro mě nadále nemyslitelné, ale zkusím to upravit: na pět, jo? Co jsem neměla pět let a co nemám ráda, zkusím vytřídit.
Otevírám rozlehlou skříň a připadám si, jako když likviduji pozůstalost mafiánské odnože Cosa nostra - valná většina mého šatníku je totiž v černé barvě. Postupuji systematicky, kousek po kousku a mazlím se s věcmi, které jsem tolik milovala a cítila jsem se v nich dobře. Namátkou si je oblékám a konstatuji, že na mně neforemně visí, trčí, nelichotivě mě deformují, jako kdybych je podědila po někom velkém a beztvarém. Je to vůbec moje? Při otřesném pohledu do zrcadla se rozhoduji rychleji a jde mi dílo od ruky. Plním velkou tašku a alibisticky ji zatím nikam neodnáším, známe to. Musím si ještě nechat čas na případné vytahování úlovků zpět. Zeptám se taky několika prostorově vhodných kamarádek, jestli by něco z mého šatníku nechtěly adoptovat. Potěšilo by mě, že má někdo blízký cosi mně blízkého. Vím, že jsou to občas pěkné kousky a že by jim slušely. Kamarádky, nebojte, nebudete litovat. Tenhle domácí secondhand se určitě vyplatí, na to vemte jed. Nebo spíš velký pytel. Bohužel mi v uších zní slova mojí babičky, která mi, když mi bylo patnáct, s podobnými replikami vnucovala nemoderní hubertus odněkud z půdy a nutila mě v něm jít na diskotéku. Styděla jsem se a zkoušela se s ní racionálně domluvit. Marně. Strašně jsme se tehdy nepohodly a já raději nešla nikam.
Teď už mám konečně uklizeno. Moje skříň je najednou taková jakoby vzdušná a já z té volnosti kupodivu pociťuji zvláštní a nezvyklou úlevu. Má to něco do sebe.
A příští týden, až bude muž na služebce, ještě vymaluju předsíň. A pořídím synovi do pokojíčku novou šatní skříň. Mohla by se možná hodit. Nejspíš si u něj (dočasně!!!) budu potřebovat pár hadříků uložit....