Není nutno....

Existují osoby pečující a osoby opečovávané. Protože každý občas zatouží po něčem, co nemá, přeběhnou mé sny na protipól a já se nechávám  unášet extrémní představou být úplně uhýčkána. Po probuzení z krásného snu se vracím do reality a násobím svou výkonnost - přibírám si další osobu k opečovávání. V rámci mých charitativnich projektů jsem si totiž vzala s sebou na chatu svou přestárlou matku.
Počasí více než luxusní a nezvykle příznivá teplota vody v bazénku nám přislíbila příjemné vykoupání. Obstarala jsem synka  a šla se obléci, přičemž jsem zastihla nešťastnou stařenku zmateně tápat v chatě, oděnu pouze v bílých spoďárech a v bílé podprsence:
"Nevíš, kde mám plavky?"
Vzpomněla jsem na místo posledního výskytu a přinesla jsem plavky, od včerejška se sušicí venku.
Za chvíli už jsme si všichni tři vychutnávali iluzi termálních koupelí. Po slastné chvilce nicnedělání jsem vylovila matku i synka z vody, komplikovaně jsem jej transportovala na lůžko a převlékla ho do suchého. Matka již rovněž přitančila ve svých letních šatičkách, takže jsem se šla též dovnitř převléci. Na hromádce jsem nalezla šaty i kalhotky, ale moje podprda nikde. Prohledala jsem všecka místa, kudy jsem předtím poletovala, ale nikde nic. Není přeci tak malá, aby se ztratila. Vyjdu ven za těmi dvěma a ptám se matky:
"Neviděla jsi někde mou černou podprsenku?"
Odpověď:
"To ne, ale taky jsem se tě chtěla zeptat: Nevíš, kde mám kalhotky?"
Pojala jsem podezření o existenci úchylného fetišisty a odpověděla jsem otázkou:
"To nevím, ale jakou máš podprdu ty?"
Matka striktně a bez mrknutí:
"Já žádnou!" Letmý pohled mi snadno potvrdil opak tvrzení.
Lehce neurvale jsem jí odhrnula ramínko šatů a vykouklo na mě černé ramínko MOJÍ podprdy.
"Žádnou? Tak tahle je MOJE!"
Matka, které se přezdívá 'hraběnka', s jistotou odstřelovače odsekla čiperně:
"No vidíš. A že máme stejnou velikost, viď?!"
Tak takhle to tu máme. Charita sem, charita tam.