Fobie

Posměšně se tak říká českému vozidlu s podobným názvem. Já mám spíše na mysli to, co celkem často slýchám od lidí, kteří si na tuto diagnózu, ale spíše slabost, stěžují. Vím o tom své od té doby, co jsem se s jednou takovou fobií pokusila zabojovat, ale zřejmě patřím právě k tomu nešťastnému zanedbatelnému procentu, kterému není pomoci.
Fobií je kolem 500 druhů od těch nejrozšířenějších, až po ty kuriózní a trpí jimi asi 8% lidí, což mě částečně uklidňuje, protože v tom nejsem sama. Mezi mými blízkými jsou lidé, kteří nemají rádi výšky, davy, hady, uzavřené místnosti, myši, letadla, doktory, hmyz, bouřku, ale i knoflíky, ale je patrné, že netrpí fobií, jen nepříjemným strachem, obavou, vjemem, či pocitem. Projevy fobie jsou různé od úzkosti, pocení, dušení, bušení srdce, pláče až k mdlobám.
Já se svou arachnofobií bych nebyla kuriózní, nebylo-li by to tolik omezující a zasahující do života mně i bližním. Fobie se pozná podle toho, že člověk je naprogramován tak, aby se choval preventivně a aby co nejvíce zminimalizoval situaci, která fobii startuje. Konkrétně to znamená, že já se nikdy nepodívám do Austrálie, protože tento kontinent je nejvíce rizikový, pavouci jsou tam totiž taky všude, jako u nás, ale jsou to obrovské obludy a řada druhů je smrtelně jedovatá. Pro mne by nejspíš bylo smrtelné jakékoliv setkání s nimi.
Se svou fobií žiji odjakživa a někdy mám dojem, že trpím čím dál víc, jako kdyby fungovala přímá úměra mého věku a strachu.
Mám problém nakupovat banány, chodit do vinných i jiných sklípků, do lesa na houby, navštěvovat chalupy přátel, trhat ostružiny, neposadím se jen tak na lavičku, židli či na louku a venkovské kadibudky jsou pro mě úplné tabu. Oslavy haloweenu mi nahánějí hrůzu. Jsem stále vyzbrojena protipavoukovými spreji, jimiž preventivně (avšak marně) kontaminuji naši celou chatu vždy před jejím opuštěním, vyvražďovacími košťátky pro případ nouze a dokonce jsem zkoušela i dýmovnici. Marně, protože pavouci jsou odporně vlezlí a nezničitelní a nejspíš mají protichemické masečky a dokonalý výcvik proti nepříteli.
Závidím každému, kdo se bojí myší, protože myš potkáme málokdy a pokud ano, uteče. Zato pavouka, alespoň já, potkám naprosto všude a ještě se ke mně většinou hrne, jako kdyby byl přitahován magnetem. Potkávám je na nejnemožnějších místech, jako je šanon na stole sterilní kanceláře, čerstvě vysprejovaná nabílená místnost, umyvadlo, vana i záchůdek v paneláku, bota, květina atd.. a vždy mi oddaně běží v ústrety, abych je rozhodně nemohla přehlédnout. Než projdu dveřmi, obhlížím rám, než se posadím, kontroluji židle zespodu, na toaletu v restauraci chodím s doprovodem a mám to štěstí, že přátelé jsou povětšinou tolerantní. Před mou návštěvou se dušují, že je “vymeteno”, aby vzápětí zjistili, že si mě ten můj zaběhnutý kousek vždycky spolehlivě najde a má neopětovanou chuť mě vítat. V našem vztahu je vskutku cosi magického. Když jsem se šla podívat na náš byt v paneláku, kde jsme pak prožili celých 30 roků, seděl vedle dveří právě u našeho bytu, v čisté chodbě, jako kdyby tím chtěl něco naznačit a pochopitelně byl obrovský jako tarantule.
Se žlučníkovým záchvatem jsem protrpěla v zaměstnání festival na téma čarodějky, když si některé dámy vyzdobily své masky černými chlupatými obludami. Během teambuildingu v Lednici jsem se skácela po vstupu do společenské místnosti, kde nadšený sběratel - entomolog umístil na zeď zasklený obrázek mega členovce, což k mému překvapení nikomu z mnoha účastníků ani trochu nevadilo.
Jako dorůstající jsem se snažila fobii vzdorovat, než jsem pochopila definitivně, že je to marný, je to marný, je to marný…..
Dokonce jsem se jednou jedinkrát asi ve 13 letech odhodlala a odjela jsem na vodácký tábor. Tehdy letní tábory trvaly běžně tři týdny a všechny děti to bezproblémově akceptovaly, narozdíl ode dneška, kdy v pořadu Výměna manželek se představitelky hroutí tak, že po desetidenním pobytu v jiné rodině se vrhají na své muže, jako kdyby se vracely z válečné fronty ze zajetí a očekávají solidární pochopení diváckých mas, že je to k nepřežití. Tehdy jsem tedy odjela na vodu s očekáváním a nepřipravena jsem se octla mezi dětmi, které se už řadu let znaly, těšily se na sebe a uměly si poradit nejen s řízením lodí. Absolvovala jsem zkoušku z plavání, kde bylo úspěšně odškrtnuto, že zůstávám nad hladinou a šlo se k lodˇkám, abychom se s nimi na první plavbě osobně obeznámili. Neušlo mi, že pramičky jsou olemovány lištičkami a z vnější strany loďky je každá lištička obtěžkána hroznem, který tvořilo klubko nohatých pavouků. Byla jsem mrtvá hrůzou a děsila jsem se, aby si toho nikdo nevšímal a aby nějakého chytrého hocha nenapadlo příliš vtipkovat... Snažila jsem se být maximálně nenápadná a dělat, že pavouky ignoruji stejně, jako to přirozeně dělali všichni ostatní. Zděšeně, ochromeně a opatrně jsem sledovala situaci a nemohla jsem se hrůzou ani pohnout. První vyjížďka proběhla v klidu a bezpečně, ale děs z jakékoliv další byl vzhledem k mé fobii nepřekonatelný. Chtěla jsem zalézt do stanu, ale ten již také byl obydlen těmito nevítanými návštěvníky. Tím pro mě pobyt na táboře skončil. Začala jsem zvracet, bylo mi hrozně špatně a nezastavitelně jsem brečela. Vědoma si toho, že mé chabé zdůvodnění by mi vskutku nepomohlo, naopak mohlo situaci učinit nebezpečnou, mezi vzlykáním jsem prosila vedoucí, aby mě poslali domů. Po nekončící hysterii vedoucí nakonec patrně vzdali snahu o to mě přesvědčit k setrvání v mučírně a akceptovali, že jsem nesnesitelná, rozmazlená a nenapravitelná, protože zařídili, aby si pro mě naši tehdy přijeli a odvezli si mě zpět domů. Byla jsem si vědoma, že nebudu pochopena, ale i tak tato varianta byla pro mě přijatelnější než další setrvávání na nehostinném zapavoukovaném táboře. Celá šťastná jsem opustila území hrůzy a vypíjela si pohár hořkosti výčitek od rodičů až do dna.
Ovšem je nutno říci, že pokud někde byli pavouci jako doma, bylo to právě na chalupě, kde jsem trávívala víkendy i prázdniny. Chalupa byla skoro 200 let stará a byla jimi prostoupena zcela. Vzhledem k velikosti některých exemplářů jsem měla dojem, že pár kousků bylo snad ještě původních. Dodnes mě provází noční můry situované do nejrůznějších míst chalupy, protože všude číhalo nebezpečí. Především pobyt v kamenné kuchyni chalupy byl lahůdkou. S oblibou se některý z těchto hnusných tlustých "chalupářů" zabydlil ve dřezu, schoval pod hadr, nebo dokonce podle ukryl do utěrky či pod židli, aby na mě mohl udělat BAF! Pokaždé jsem po příjezdu využívala laskavosti mého dědečka, který mi trpělivě každou místnost napřed prohlédl a “odpavoukoval”. Důkladné prohlídce neušel jakýkoliv prostor, ale můj boj byl marný - chalupa byla obrovská a počty pavouků nevyčíslitelné – byli zkrátka všude.
Nezapomenu na horkou chvilku, kdy jsem na chalupě ležela se zápalem plic a ztuhla jsem při pohledu na strop, kde se nade mnou jeden sklípkan ležérně začal procházet. Bála jsem se pohnout a díky nemoci jsem ze sebe nevydala hlásku. Fascinovaně jsem tu hrůzu sledovala a když se konečně dostavila pomoc, pavouk už nikde nebyl. Snad celé prázdniny jsem se bála, že tam někde je (ti odolnější totiž vydrží i 3 roky bez potravy).
Řeči o tom, že se některé fobie dají odnaučit, jsou prostě kecy. Jak ráda bych vegetovala bez tohoto strachu, který mě omezuje v jakémkoliv konání a počínání a často mě v noci budí z hrůzostrašných snů. Pokoušela jsem načíst všemožnou literaturu a racionálně pochopit a odstranit svůj problém, ale skončilo to většinou sešitím či slepením stran s obrázky této tematiky. Dál se vyhýbám hračkářství, a nutím schovávat na chatách příbuzných tematické dekorace.

Je těžké žít s fobií a je těžké i žít s člověkem, který fobií trpí.
Bohužel ne každý je schopen fobii pochopit a akceptovat, tyhle věci se nenaučí a neodnaučí, ty prostě jsou, nebo nejsou.
Těm, kteří pochopili, děkuji za pochopení.
Těm, kteří nepochopili, přeji nadále klidný spánek. 

A ještě citát od neznámého a zřejmě stejně postiženého autora:
Jediná věc, horší, než najít pavouka v ložnici,
je ztratit pavouka v ložnici.