KudlAnka bezbožná

Úplných a nerozvedených rodin dneska abyste pohledali. 

Dva lidé, kteří se milovali tak, že spolu počali dítě, po čase zjistí, že spolu vlastně žít nechtějí. Vedlejší produkty, kterými se stanou jejich děti, se s tím musí nějak popasovat.

Dnes s oblibou praktikovaný model střídavé péče, je už docela akceptován, asi jako chleba s máslem. Jsou sice lepší lahůdky, ale zas tak špatné to není, když je hlad. Zvykli jsme si. Už se nepozastavujeme nad tím, že nebohé děti pendlují od jednoho k druhému, namísto toho, aby mohly zůstat ve svém pokojíčku. U nich doma by se měli střídavě v pravidelných intervalech přeci vyskytovat rodiče, když se spolu nedokázali domluvit. 

Kluci i holky, vyrůstající s jedním z rodičů, většinou s matkou, to taky nemají lehké. Chybějící mužský faktor je často doplněn náhradním otcem, který je, tak jako tak, pro ně cizí člověk i kdyby se jakkoliv snažil. Ale, ruku na srdce, většinou se tolik nesnaží a málokdy k dětem přilne jako k vlastním, zejména, pokud nějaké jiné – opravdické vlastní potomky má.

V takové běžně slepené rodině vyrůstala také Anka se svými dvěma sestrami. Náhradní otec se stal živitelem rodiny, složené z těch čtyř žen dobrovolně, ale nebylo to jen tak - požadoval za to bezmeznou poslušnost. Ta nejstarší, matka, svou roli přijala plánovaně, dobrovolně a bez odmlouvání, protože kromě toho, že byla matkou, neměla jiných zásluh – byla totiž líná jako veš. Nebyla ani pěkná, ani chytrá, vzdělání taky moc nedala, takže její výchovné působení na dcery nebylo vůbec nejpříkladnější. Péče o vlastní exteriér bylo její hlavní náplní a domácí práce si přibrala jako takovou zvláštní brigádičku navíc. Byla ráda, že má sponzora a povolání manželky pojala jako celoživotní profesi na plný úvazek. Jevilo se jí to mnohem pohodlnější, než ráno vstávat, docházet do práce, cosi tam vykonávat a poslouchat nějakého dalšího šéfa, kromě manžela.

Anka se proto poměrně brzy rozhodla opustit rodné hnízdo a osamostatnit se, aby se vymanila otčímovu mentorování. Přistupovala k tomu tak, že když si ochočil matku, ji si ochočovat nebude. Rozhodla se vyučit, domů už se nevrátit a zahnízdit někde daleko, nejlépe v anonymitě hlavního města. Bylo jenom potřeba najít si taky, po vzoru matky, nějakého svého živitele, protože ani ona neměla v plánu chodit do práce a nechat se buzerovat nějakým šéfem. V mělkých vodách jejich městečka, kde je každý dobře znal, byla  Anka holkou se špatnou pověstí, protože měla ráda muže a proto snad všechny použitelné použila. Z toho důvodu byla pro ni jediná vhodná alternativa: zmizet pryč. 

Rozhlídla se po krajině a vyhlídla si jednoho chalupáře, takového mladíčka, jedináčka, z dobré rodiny, který o té její rodině neměl ani páru a ještě k tomu zjevně nikdy nic takového neviděl. Žil si jako opečovávaný synáček, kterému jeho ulítaní rodiče snášeli modré z nebe a posílali mu pečené holuby rovnou do huby. Navíc to byl pěkný kluk, sportovec, atraktivní, zábavný, solidní, oslnil ji chováním i tím, že byl proti ní takový chytrý, praktický, měl přehled a byl vlastně úplně za vodou, jako z bájného velkolepého světa.  

Anka nahodila udičku. Chichotala se, nakrucovala, nenuceně se smála, hýčkala ho, předváděla všecky své tanečky, až si ho úplně omotala a klukovi definitivně spadl mozek do kalhot. Byla roztomilá, divoká, nespoutaná, oddaná, zamilovaná i nezkrotná – měla tisíc podob a uměla dokonale lhát, takže ho zpracovala na svou stranu a brzy se nezdráhala vetřít do celé nově získané snové rodiny. Pochopitelně, že pro hocha, ve kterém se rodiče viděli, si představovali docela jinou partnerku. Byli rozčarováni z dívčiny nenucenosti, nespoutanosti, z jejího rozjíveného chování i z velmi sporých modelů, v kterých vystavovala na odiv anorektické tělo v nepřehlédnutelných pózách, vhodných spíš do pánských časopisů. Působila už na první pohled vulgárně, jako laciná štětka z poslední cenové. 

Rodiče se rozhodli chovat shovívavě, dobrotivě a pokoušeli se Anku kultivovat. Citlivě jí nahrazovali absenci rodiny, protože věděli, že dívka je obětí neurovnaných rodinných vztahů její matky. Charitativně ji vzali za svou, jako kdyby byla jejich dcerou, protože si to tak přeci vždycky plánovali a blaho jejich synečka jim bylo nade vše - vybral si ji přeci on sám, tak mu chtěli vyhovět a k synovi si tím pod křídla přibrali jednu zdivočelou dceru. 

Chlapec se hrdě předváděl se svou láskou, zatímco rodiče se rozpačitě usmívali a trpně zakrývali trapné výkřiky rozjíveného zvířátka, které jejich chlapec považoval za dívku. Oba je oblékali, kupovali jim vše potřebné, poskytovali jim zázemí, krmili, umožňovali jim pobývat v domácnosti i na chalupě, zařizovali a dopláceli jim podnájmy i dluhy, brali je s sebou na výlety. Novou členku domácnosti učili základním civilizovaným návykům ve snaze ji rozvinout a začlenit do normálního života, aby jí poskytli to, co doma nedostala, s nadějí, že se adaptuje. Domnívali se totiž, že si Anka bude vděčně vážit toho, že se vymanila z prostředí, z kterého vzešla a svou příležitost využije k vlastní nápravě. Jak pošetilé!

Anka si brzy zvykla na nový styl života a začala se hýčkat. Její zamilovaný hoch, který byl omotaný kolem jejích umělých nehtů, ji zahrnoval vším, na co si vzpomněla, protože rodiče více, či méně ochotně, financovali jejich hýření. Střídání jednoho podnájmu za druhým, věčné nedoplatky, dluhy, vznikající hrozby exekucí. Rodičům se sice nelíbilo synovo neskromné hospodaření, kde nároky milenky byly nad jeho možnosti, ale tokající syn vždycky slíbil, že už bude zodpovědný a že už příště..... sliby-chyby. Mladíkův mozek propadal níž a níž do kalhot a on sám víc dolů do bahna, až se z hodného kluka měnil v někdo jiného. Anka ho stahovala s sebou ke dnu a popichovala ho, že je slušňáček, který se neumí postavit rodičům, jako kdyby byl pořád dítě. Rozmařilý život mladých lidí byl zcela bez zábran. 

Anka postupně manipulovala celou rodinou, kterou nenápadně decimovala. Mladík byl k ní přitahován jako magnetem, ale ve chvílích, kdy si uvědomoval, co všecko je špatné, neměl to srdce Anku poslat nazpátek k její rodině, která ji už nechtěla přijmout zpět, jako v pohádce o převozníkovi a veslech. Však ani ona by k nim nešla, když byla zaháčkována v Praze, kde bylo tak blaze. 

Obětaví hlupáci rodiče, ve snaze neprodělávat na nekonečně doplácených nájmech, si vzali hypotéku a koupili synkovi byt, takže se Anka mohla radovat z dalšího splněného snu. Koláče byly bez práce, mohla si chodit po restauracích, barech, nákupních centrech, žít si na vysoké noze, užívat všeho, na co by se sama nezmohla a žít si ve vysněném blahobytu. Lamentování sponzorů ji nezajímalo – byli to přeci rodiče toho, kdo ji miloval, takže platili přirozenou daň. Svého oddaného hocha měla sice taky svým způsobem ráda, ale především měla ráda ještě spoustu dalších věcí, takže si nedokázala odříct jakékoliv jiné příležitosti, když se nablízku namanul nějaký jiný mužský, kterého mohla ulovit k pobavení. Dělala dluhy, problémy, ostudu, kouřila, pila, občas si něco tvrdšího i šlehla a protože štětkou byla, štětkou zůstala. Nějak přeci zahnat nudu musela, když ten její chodil do práce. Slušňáček se sice vztekal, ale ona to s ním zkrátka uměla, takže jí vždycky odpustil a znovu zahájil i s rodiči za zády další nekonečné pokusy o její polepšení. 

Občas předstírala, že si našla práci. Nastoupila do několika míst, ale vždycky po krátkém čase byla její aktivita skončena, protože zaměstnavatel si obvykle zavčasu povšiml ztrátovosti, způsobené buď mizením věcí, nebo nulovou aktivitou zaměstnankyně.

Po několika promarněných letech, řádce vyhozených statisíců, ztracených nervech, iluzích, po mnoha rozchodech, neustálých stěhováních a záchranných akcích se zazdálo, že i na slušňáka to bylo moc a zastesklo se mu po jeho pohodlném životě bez problematické holky na krku. Byl pořád pěkný kus chlapa, takže se za ním děvčata otáčela a on si toho konečně všiml. Tentokrát se rozhodl, že tátovo nadávání a mámin pláč připustí a s prohnanou Ankou se rozešel. Potřeboval si udělat v hlavě pořádek a tak se ztratil z dohledu všem. Vnímal, že prohrál. Proto chtěl konečně něco dokázat a pak se vrátit a znovu začít, ale se vztyčenou hlavou, ne jako zhrzený, oškubaný a poražený. 

Žil sám a rovnal si život do latě, ale co čert nechtěl: po pár měsících relativního klidu se mu najednou znovu zjevila Anka. Tentokrát ve verzi  Anka zkroušená. Byla jako ztracené kuře. Prošla zřejmě něčím, co by slušná holka zažít nechtěla, ale nevrátila se sama. Nesla si své těhotné tajemství. Útlocitný mladík měl dobré srdce a ani on nechtěl vznikající život zmařit, proto se rozhodl, že očekávané miminko vezme za své a vytvoří mu rodinné zázemí. Bylo třeba přiznat barvu i rodičům. Anku doprovodil do její rodiny, kde se postavil jako chlap a přislíbil, že se o vše jako chlap postará. Rodina  Anky, která byla jinak docela neschopná, byla, jak už to bývá, naopak nebývale zběhlá ve věcech sociálních a bryskně přispěchala k dobrovolníkovi s papírem, kde bylo potvrzeno, že je mladík otcem a bere na sebe veškeré závazky, exekuce, dluhy a škody, které jejích nezodpovědná Anka stihla napáchat. Mladík se zarazil, čímž proti sobě vykutálenou rodinku svou neposlušností poštval, ale Anku mu na krku milerádi nechali i nadále. 

Pak bylo potřeba dojít k jeho rodičům a oznámit návrat ztraceného syna a radostnou novinu. Rodiče se vděčně tetelili z návratu jedináčka a pokorně, ač bez nadšení, přijali na sebe další úlohu, tentokrát prarodičovskou. Pojali sice jistou nedůvěru, ale synkovo těšení na potomka mu nedokázali pokazit. Začali chystat výbavičku, kočárek a vše potřebné, aby mladé rodince nic nechybělo. Hýčkali těhotnou, aby nestrádala a měla se jako v bavlnce, zatímco její původní rodina se neangažovala a absolutně nebyla ochotna ani jejich snahu ocenit, naopak se smála na celé kolo těm soucitným hlupákům. 

Dítko přišlo na svět. První pohled na vylíhnuté miminko prarodiče však instinktivně utvrdil v tom, že není z jejich hnízda, protože jejich synka nepřipomínalo ani náznakem. Přesto dál hráli hru na šťastnou rodinu, zajišťovali plenky i Sunárek a mladým pomáhali nekonečnými dotacemi ze všech sil. Po čase, když viděli, jak jejich syn, který chodil do práce a po práci nastoupil do rodičovské směny, zatímco mladá nebyla schopna postarat se o domácnost a základní věci, včetně jídla, začali remcat. Pod nátlakem rodičů jim syn konečně přiznal, že ví, že dítě není jeho. Útlocitná rodina, která ctila fakt, že nebožátko děťátko za nic nemůže, nevzdávala další (už bezpočtý) pokus o neproveditelné zkultivování mladé matky, kterou se vší silou pokoušeli naučit zodpovědnému přístupu a pracovitosti. Ančina rodina, kterou kontaktovali, se dál buď obětavcům posmívala, nebo se tvářila popuzeně a odmítala se jakkoliv zapojit. Mladíkovi rodiče už se museli hodně ohánět, aby stíhali platit další a další dluhy mladé matky, které nezodpovědně a nezadržitelně dál a dál bez skrupulí vytvářela nesmyslnými nákupy. Jednoho bouřlivého dne, po další z bezesných nocí, konečně pochopili, že udržováním neudržitelného stahují pod hladinu nejen jejich syna, ale teď už i sami sebe. V jakémsi pudu sebezáchovy otec zatáhl za záchrannou brzdu. Syn byl postaven před jejich rozhodnutí: dál se nechtěli dívat na zkázu rodiny a podílet se na ní tím, že budou neustále žehlit maléry a napravovat škody. Pokud chce syn setrvávat v likvidačním vztahu, nebude to již za jejich asistence a přispění.

Mladí se demonstrativně vystěhovali z bytu do dalšího podnájmu. Staří znepokojeně trpěli. Neuplynul ani měsíc a syn se vrátil domů. I on pochopil bezvýchodnost situace a marnost snažení. Adaptace se nezdařila a Anka navíc začala bojovat se svými závislostmi a byla nesnesitelná. Ještě řadu měsíců trvalo, než Anka pochopila, že do zlatého hnízda už má cestu uzavřenou. Vzala pár kumpánů a znovu zazvonila na dveře bytu, kde mladík žil. Nechala ho zmlátit, protože nebyl ochoten vydat jí elektroniku, na kterou měla zálusk, ač všichni dobře věděli, že vše pořídili jeho rodiče. Výsledkem byla mladíkova půlroční léčba komplikované zlomeniny a další finanční ztráta, protože zdravotní pojišťovna odmítla hochovi uhradit léčbu a nemocenskou, ač byl napaden ve vlastním bytě a jiný zraněný nebyl.....soudy, advokáti, rezignace slušnosti před nekonečnem arogance.

Anka se za žádnou cenu nechtěla vrátit k rodině. Nalézala si podnájmy za určité protislužby a propadala se hlouběji do problémů, dluhů, bankrotů finančních i životních a dítě vláčela s sebou. Čerpání sociálních dávek bylo vázáno na její bydliště, takže chtě - nechtě byla navrácena do rodného městečka. Jako svobodná matka se po vzoru své matky naučila obstarat si veškeré výhody sociálního systému a prokládala to obveselováním s krátkodobými známostmi z řad mužů, kteří se vyskytli na jejích křižovatkách. Absolvovala i odvykací kúru, která ji měla stabilizovat a usměrnit. 

Dnes se na sociálních sítích nadále lehkovážně prezentuje vulgární komunikací, výkřiky bez artikulace a fotkami ve sporých oděvech a v provokativních pózách svého ležérního a zahálčivého života. Okázalou nudu pitvořících se obličejů s vyplazeným jazykem a ve střídajících se náručích nových mužů (tentokrát je to ten pravý), zejména pokud disponuje jiným místem bydliště, výrazným tetováním, motorovým vozidlem a ochotou k jistému směnnému obchodu. 

Nevyzrála, nezačala se starat o domácnost, pracovat, ani vařit a být jakkoliv užitečná. Žije si dál nenucenou zábavou, procházkami a loví další muže s nadějí, že sednou na lep a definitivně jí zajistí budoucnost. Zatím žádný z nich však nezopakoval chybu jedné rodiny a nebyl lapen do tenat, protože zavčasu prozřel. 

Vedle pijavice  Anky však vyrůstá nově se formující člověk - další generace, která nezná rodinnou pohodu, domácí stravu, harmonické soužití rodičů, ani pravidelný denní řád s běžnými jistotami, k domovu patřícími. Získává návyky, názory a příklady, které ji poznamenají do konce života a ukážou cestu, kterou se vydat. 

Cestu příživnické kudlanky.