Ze života s hmyzem

Mám ráda červen. Noci jsou krátké a dny slibují prosluněné léto.
Odkládáme dlouhé rukávy a nohavice, někdy i deštníky. Příroda je svěže zelená, ptáčkové štěbetají, barevné kvítečky i nezničitelní slimáci rostou den ode dne před očima.
Radostně si poletuji po zahrádce a mám pořád čím se kochat.
Dnes jsem nepoletovala sama. Za mohutného bručení, bučení i bzučení, objevil se nade mnou brouk.
Pokud by se jednalo o brouka auto, nebo o roztomilou potvoru berušku (tedy tu tuzemskou, která Ferdovi málo foukla do pampelišky a tím ho potopila), brouk by mi v podstatě nevadil. Tenhle brouk byl metalicky zelený a docela velký, což pro mě, která mám hrůzu z většiny hmyzu, představovalo docela nepříjemný problém. Nevím, čím jsem brouka zaujala, ale šel po mně neodbytně.
Brouk byl hluchý. Přestože jsem ječela na celou zahradu, brouk mě důsledně a poťouchle pronásledoval, jako kdyby věděl, jak se ho bojím.
Zabouchla jsem se do chaty, kde jsem si postěžovala svým hochům a doufala jsem, že si mezitím brouk odletí tam, odkud přilétl.
Po chvíli jsem vyšla z chaty a chystala jsem se na každodenní sběr slimáků. Letos se obzvláště urodili. Stačí pár minut denně a po dvou týdnech mám sklizeno dva a půl tisíce kousků. Než jsem si stihla nasadit rukavice, uslyšela jsem zas ten nepříjemný zvuk letícího zelenáče, který na mě zatím venku číhal. Pravděpodobně dosud neviděl tolik kytek pohromadě, jako na mém červeném tričku. Po úprku zahradou jsem se znovu střemhlav vrhla dovnitř do bezpečí a hystericky jsem si stěžovala na tu zelenou potvoru, která se mě odmítá vzdát. Otočila jsem se k věšáku a chňapla jsem po mikině, kterou jsem si na sebe narazila i s kapuckou na hlavu, pro případ, kdyby brouk šel po blondýnách.
Pak jsem však mimoděk zachytila synův pohled. Vyjadřoval bezradnost, zmatek a úlek v jednom. Ve zlomku vteřiny mi došlo, že mě můj zelený brouk polapil a vešel dovnitř se mnou - se mnou a NA MNĚ.
Servala jsem ze sebe všecko tak rychle, jak jen to bylo možné. Poskakovala jsem po místnosti, jako kdybych právě zjistila, že stojím v mraveništi a nejradši bych si sundala i vlasy, protože jsem vlastně vůbec netušila, kde to zelené monstrum je.
Pochopitelně se vše odehrálo za mého neartikulovaného ječení a později velmi artikulovaných nadávek. Až když jsem ochraptěla, zaslechla jsem syna, jak otce informuje, že zelený brouk mi seděl na zádech, pak byl kvapně přikryt mikinou a pak zmizel neznámo kam. Byl tááákhle veliký.
Opatrně jsem prozkoumávala interiér centimetr po centimetru. Bezúspěšně. Můj muž byl rozladěn a apaticky brblal, že nic neviděl a kdo ví, co to bylo. Podobná cvičení ho otravují, ale měl smůlu - byli jsme se synem v přesile s přesvědčením existenci brouka uhájit.
Po uklidňujícím drinku jsem byla nucena pátrání ukončit. Vetřelec nebyl k nalezení. Jenže jak zmizel, tak se znovu objevil. Za hodinu zdobil uvnitř chaty záclonu a smutně koukal z okna jako z vězení. Působil sice mimořádně esteticky, ale to není polehčující okolnost pro to, aby se ke mně tak důvěrně tulil. Podle hesla "nech brouka žít" jej muž opatrně vynesl ven.
Brouk zabučel na pozdrav a zmizel.
Asi za hodinu jsem venku opět zaslechla blížící se charakteristický zvuk létajícího tělesa.
Odhodila jsem tričko - zřejmě navždy. Červené květy už na sobě nechci vidět i kdyby mi sebevíc slušely.
Beztak to ocení jenom nějaký zelený brouk...Krytohlav hedvábitý.