Poslední den na Zemi

Nejspíš to byl nejhloupější nápad mého života. Nejspíš mi teď nezbývá, než čekat se složenýma rukama a dál si brečet nad rozlitým mlíkem. Sama jsem ho vybryndala.

Jsou to skoro tři měsíce, co jsem se rozhodla navštívit věštkyni. Kamarádka tvrdila, že právě ta její čarodějka je ze všech nejlepší a protože jsem si neuměla poradit s věcí, která mi v tu chvíli připadala nejdůležitější na světě, šla jsem za ní. V tu chvíli jsem však nemohla tušit, že se sice dozvím, jak řešit zapeklitou věc, ale zjistím i něco, co jsem zjistit nikdy neměla.

Je to vůbec etické? Je to vůbec možné?

Je to vůbec realita, nebo je to zase nějaký šílený sen, který se mi před úplňkem zdává a já se pak ráno zaraduji, že si dál můžu řešit jen nějakou tu zapeklitou věc?

Vědma mi totiž vážným hlasem prozradila, že dnešek bude můj poslední den na Zemi.

Chtěla mi snad říci, že budu reinkarnována a čekají mě ještě spousty dalších krásných dní, které prožiji jiným životem? Nejsem optimistka.

Chtěla mi spíš naznačit, že přeci jen přijde konec světa, o kterém jsem slýchala už jako malá holka a který se dosud jaksi nedostavil?

Nejsem fatalistka.

Chtěla mi oznámit, že na mě spadne cihla, meteorit, nebo úkladný vrah cestou od metra?

Není ona cvok?

Mám za sebou tři měsíce, které si málokdo umí představit. Když pominu ten všeobjímající strach, nebyly ty měsíce vůbec špatné, protože jsem si všecko krásně vyčistila. Uklidila jsem si doma, vyházela jsem nepotřebné krámy, které mě tížily jak železné boty a vyčistila jsem si duši tak, že je vážně škoda, aby tak vygruntovaný člověk sešel z tohoto světa....jen tak....tak brzy....náhle....Co mi asi napíšou na parte?

Nefňukej! Jsi tu poslední den, tak nebudeš mít rozmazané a opuchlé oči.

Jenže ono to není jen tak, rozloučit se sama se sebou.

Možná bych za tou ženskou měla ještě dojít a zeptat se, jestli se třeba nespletla. Utekla jsem tehdy od ní tak vystresovaná, že jsem jí ani ruku nepodala. Možná jsem jí dokonce něco nevhodného řekla, ale nemůže se divit.

Třeba se překoukla, nebo přepočítala, třeba si mě s někým spletla.

Přesně si pamatuji, co jsem dělala pak, když jsem přišla domů. Vlastně co jiného: otevřela jsem si Chardonnay a pak jsem začala plenit lednici a celou likvidační jízdu jsem zakončila v mrazáku, kde jsem dojedla (pardon, ale sežrala obří) polárkáč, který tu byl původně pro celou rodinu.

Když jsem se druhý den probudila, usoudila jsem, že ráno není o mnoho moudřejší večera, zejména pokud nastane bolehlav. Trvalo další týden, než jsem se trochu srovnala a odnaštvala na sebe i na tu ezoterickou a éterickou ženskou v rozevlátých šatech. Pak jsem začala jednat.

Podala jsem výpověď dohodou. Beztak nemá cenu chodit někam, kde s vámi jednají jako s onucí. Šéf nesnáší podřízené, zejména ženy, pokud mají občas zjevně lepší nápady než on, takže vůbec neprotestoval a s radostí mě pustil ihned, jako kdyby se JEMU splnilo jeho životní přání. Kolikrát jsem uvažovala o tom, že po tolika letech v pracovním procesu by si člověk měl dopřát delší volno, tak proč ne teď, když je krásné léto. Našetřeno mám za ty roky dřiny dost na mnohem víc, než na tři měsíce, které mi zbývají. A teď to vypadá, že k ničemu. Zavolala jsem Barušce a objednala jsem pro nás last minute zájezd do Dubaje. Vždycky tam chtěla a já jsem pořád neměla čas s ní vyrazit. Ach jo! Teď mám času vlastně mnohem míň, než kdykoliv, pokud ta vědma nekecá.....

Nefňukat! 

Když jsme se vrátily z Dubaje, cítila jsem se tak báječně, že jsem zavolala Míru. Týden na to měl jet s výpravou do hlubin oceánů, tak jsem ho přemluvila, aby s sebou vzal jednu klientku navíc a slíbila jsem, že půjdu rychle ke dnu. Potápět se, mi strach nikdy nedovolil. Moje hlava vždycky musela trčet nad hladinou, jako bójka, ale plavat s delfínem, o tom jsem snila už jako dítě. Žralok, nebo hlubina, teď na tom vlastně vůbec nesejde. Tak jako tak, ze světa sejdu za pár měsíců, ať je to tedy jízda.

A byla! Vrátila jsem se bohatší o spoustu zážitků, měla jsem zásobu energie a pokračovala jsem v úklidu. Doma jsem se zbavila dalších zbytečných věcí, které mi překážely a hned se tam lépe dýchalo – škoda, že až teď, měla jsem to udělat už dávno. Hadry, které jsem roky neměla na sobě a jen mi způsobovaly lítost, že se mi do nich figura ne a ne vrátit.

Taky jsem si KONEČNĚ došla do tetovacího salonu a nechala jsem si vytetovat nad kotník NEKONEČNO. Jako symbol věčného vesmíru, nekonečných možností i lidské blbosti. Osudové předpovědi navzdory.

Pak jsem se cítila tak skvěle, že jsem se odhodlala ke kroku, spoustu let odkládanému. Kdy jindy, když ne teď, jak se říká. Cítila jsem se taková svěží, odpočatá, opálená, uvolněná, snad i trochu zhublá a hlavně srovnaná, ač ne se vším. Zavolala jsem sestře, kterou jsem neslyšela devět dlouhých roků. Bylo by dobré ji ještě vidět, protože dneska snad žádná z nás ani neví, proč jsme se kdysi nepohodly. Jak zvláštní a příjemné bylo slyšet zase její hlas, který napřed zněl zaskočeně, ale pak už jsme se chechtaly jako malé holky, jako kdysi, hodně a hodně dávno. Bylo to osvobozující a úlevné.... kdyby mi zpovzdálí nezněla ta pitomá slova o dni posledním. Stihly jsme uspořádat se sestrou a s rodinami společnou oslavu, kde se sešli všichni naši blízci, kteří by se jinak asi těžko mohli potkat. Všichni jsme zavzpomínali na spoustu situací i na ty, kteří už tu nejsou. Pochválili jsme si, jak nám děti vyrostly, jak jsme pořád pěkní a bylo nám moc fajn.

Škoda, že nemůžeme mít dál nějaké společné plány, když si zase tak báječně rozumíme.

Škoda, že jsme se aspoň my dvě nesešly dřív, vždyť náš celý konflikt byl jen nedorozumění a přitom tak málo stačilo. Tolik promrhaného času! Všecko se tak pěkně dalo do šuplíčků a je to takové uklizené a vyvoněné. Dokonce jsme si spolu vyrazily na výlet, jen my dvě. Po mnoha letech jsme přijely do vesničky, kde jsme trávily dětství s babičkou a s dědou a kde voněl les, léto bylo horké, nebe modré jako borůvky a voda v rybníku bývala studená a špinavá. Tolik roků jsem se tam toužila vypravit. Když jsme vystoupily z auta, nad hlavami nám zakroužilo obrovské hejno ptáků, jako kdyby nás snad všichni opeřenci z širého kraje chtěli znovu přivítat a pozdravit. Byla v tom zvláštní a tajemná symbolika.

Asi se má v tom nejlepším přestat. Všecko mi najednou připadá až kýčovitě krásné a idylické.

Přesto mám teď ještě silnější pocit, že je pořád něco špatně. Musím zajít za tou bosorkou, ať se na mě pořádně podívá a třeba ve mně uvidí někoho jiného - někoho, komu tohle šílené proroctví nepatřilo. Zbývá už mi jen necelý jeden den, den poslední....

Vycházím z domu a dívám se, jestli mě netrefí květináč ze třetího patra. Paranoidně se rozhlížím kolem dokola. Kráčím ulicí a potkávám sousedku, která na vodítku vláčí obtloustlý válec. Aniž bych se na cokoliv ptala, sama se mi chlubí, že byla s Tatrankou na ultrazvuku a brzy budou mít válečků sedm, čekají totiž šest malých Tatranek.

Já se jí naopak nechlubím, že už tady tou dobou pravděpodobně nebudu. Pokračuji směrem za tou, která ví víc, než ostatní. Cestou se láduji kokoskou, protože je už nejspíš moje poslední.

Přicházím k domu a když se chystám zazvonit, masívní dveře se vrzavě otevírají. Vědma stojí na prahu a bez pozdravu praví:

"Tak pojďte, však tu na vás čekám."

To mě mohlo napadnout, když ví všecko.

Pozdravíme se.

"Vsadila bych se, že víte, na co se jdu zeptat," zkouším nebýt protivná a nepokazit si image.

"Ovšem, ale co kdybychom dnes začaly obráceně? Kdybych se zeptala já vás, jak jste se celou dobu měla a co jste ty tři dlouhé měsíce dělala. Že jste si je užila, to na vás vidí asi každý a nemusí být nikterak jasnozřivý."

Nemám chuť jí nic vyprávět, naopak. Tlakuji se jako papiňák. Očekávám vysvětlení, čekám na zázrak, doufám v to, že mě ta čarodějka obejme, omluví se, zkrátka moc si přeji, aby mi řekla, že to celé, co mi sdělila minule, před čtvrt rokem, byl jen jeden veliký omyl.

Je mi jako sopce před explozí. Vždycky, když se takhle cítím, jsem stručná a sypu skoro jen holé věty, jako kdybych četla telegram.

"Je to pravda? To, co jste mi řekla minule?" vyhrknu rozčíleně.

"Co myslíte?" hraje si se mnou ta osoba.

"Přeci to, že dnešek bude můj poslední den na Zemi," cituji její krutou věštbu.

"Samozřejmě. Na tom trvám," povídá ta sadistka pohotově i pohodově, jako kdyby potvrzovala objednávku na rakvičku se šlehačkou.

Jenže na moji rakvičku. A bez šlehačky.

"Aha, takže...," koktám a usilovně se snažím vysypat aspoň další přísudek.

"Vy jste mě ale minule nenechala pokračovat, protože jste kvapně odešla. Neptala jste se na nic dalšího. Tak jsem usoudila, že si nejlépe poradíte se sebou sama jen vy – vy sama. Je to vždycky nejlepší. Však jsem se vás dneska hned zeptala, co je u vás nového," řekla věštkyně naprosto klidným hlasem a zkoušela mě pozvolna jejím klidem infikovat.

"Jen se zhluboka třikrát nadechněte a povídejte. Máme ještě čas."

Kdo tady má čas? Já asi těžko, ty ježibabo.

Já ji snad praštím!

Přeci nebude jenom mlčet, za to ji neplatím.

Podívám se jí do obličeje a vidím usměvavou vílu, kterou by praštit nemohl snad ani bouřlivák Řepka. Jak to dělá, že je tak ukrutně pozitivní, optimistická, radostná, veselá, klidná, vyrovnaná, láskyplná, ušlechtilá, dobrotivá, nekonfliktní, hodná...až k zbláznění?! Najednou mám slzy v očích.

Podává mi zrcadlo.

"Podívejte se pozorně a povězte mi, co vidíte," povídá ta klidná.

Zase to zrcadlo! Nejsem Sněhurka a nechci hrát tuhle trapnou hru, jako posledně. Nejspíš na ni nemám ani čas. Ačkoliv, pokud tu jsem, znamená to přeci, že čas mám.

Dívám se do zarámovaného oválu na obličej, který vídám už roky a sleduji jeho proměny. Nemyslím ty každodenní, kdy ráno zapracuji na tom, aby byl přijatelný i pro ostatní. Mám na mysli tu tvář, která se mnou stárne a zapisuje si různé etapy, jako do deníčku, či do kroniky.

"Tak co vidíte?" ptá se ta nejchytřejší a pokračuje.

"Vidíte taky úplně jinou ženu, než je ta, co tu byla před čtvrt rokem? Tahle je mnohem lepší. Je uvolněná a smířená," praví vědma spokojeně.

Smířená se smrtí? Ptám se v duchu.

Sadistka pokračuje:

"A ta nová žena ví, že zítra začne nový život. Takový, který už ji nebude omezovat a svazovat, protože to nedořešené z minulosti hodila za hlavu. Bude se těšit, že právě začal nový den v novém životě, který jí skýtá nekonečné šance a možnosti."

Mimoděk jsem pohlédla směrem ke svému kotníku, ale byl schovaný v džínách, takže vidět moje vytetované nekonečno nemohla.

"Takže tohle není konec?" polkla jsem.

"Jak se to vezme. Je to konec něčeho, co už mohlo skončit dávno, ale nechtěla jste se s tím rozloučit. Teď vás naopak čeká nový začátek. Přeji vám hodně radosti, zasloužíte si to za to, jak jste se ke svému životu konečně postavila. Kdybyste pořád přešlapovala, nebylo by to moc k žití a byla by škoda utrácet dál čas v marnosti."

Nejradši bych jí vlepila pusu.

A taky sousedce, která zase před naším domem venčila svůj válec, když jsem se radostně vznášela pryč.

"Až budete mít malé Miňonky, jednu bych si pak ráda vzala," řekla jsem jí.

Když nový začátek, tak jedině se psem.

Škoda utrácet čas. Budu si sama rozhodovat o tom, co chci a co nechci – jsem na to už dost velká holka.

Mám přeci nekonečné možnosti, usmála jsem se a sympaťák, kráčející proti mně na chodníku, mi úsměv vrátil.