"Tak se konečně budu ženit", oznámil nám nadšeně náš velmi blízký kamarád Luboš, starý mládenec. Ne, že by měl o ženy nouzi, protože není špatná partie. Je solidní, zaopatřený, zodpovědný, urostlý sportovní typ, má ušlechtilé zájmy, spolehlivé zaměstnání a není hloupý. Luboš je vlastně možná docela ideál a sen žen. Jen je trošku plachý a ostýchavý, proto se mu řadu let nepodařilo natrefit na tu pravou. Přítelkyně neměl ve zvyku zrovna střídat, ale byla to bída. Jedna byla vypočítavá potvora, druhá naivní slepička a úplně bez jiskry a třetí byla nymfomanka, u které po čase okouzlení zjistil, že není její jediný, ale jen jeden z početného mužstva.
"To jsme vážně moc rádi", řekli jsme s mužem takřka unisono a doufali jsme, že ta současná dáma jeho srdce bude ta pravá, s kterou bude sdílet dobré i zlé a ruku v ruce projdou rájem, vychovají děti a společně pak zestárnou, jak se tak obvykle říká a přeje těm, kteří si plánují své společné ANO.
A ano, vzali se
Svatební obřad proběhl v kruhu rodinném a my jsme byli, spolu s ostatními přáteli, pozváni na zahradní slavnost u stavení, které jako víkendovou chalupu vlastnili nevěstini rodiče.
Byl letní den, ideální počasí a ukázková scenerie byla dokonale naaranžována.
Byli jsme usazeni k dlouhému prostřenému stolu v zahradě, s výhledem přes vzorně zastřižený trávník a květinové záhony přímo ke stylovému domu, z něhož nám bylo přinášeno pohoštění.
Konverzace plynula zatím decentně, protože se ne všichni pozvaní hosté znali. Doufala jsem, že se atmosféra časem poněkud uvolní – nemám ty oficiality moc ráda. Novomanželé zářili štěstím a všecko bylo vydařené tak, jak na svatbě má být.
Můj pohled po chvíli zavadil o průzor do domu, který měl otevřené dveře dokořán.
Chodbou tam prošel zadek.
Holý, pánský zadek prošel okolo dveří, zleva doprava a zmizel v útrobách domu. Leknutím jsem ucukla pohledem.
Můj muž se soustředěně věnoval svému talíři a nevnímal svět, jak to tak mívá.
Nesnažila jsem se jej tedy vtáhnout do svého vjemu, který mi spíš připadal jako blud.
Skupinka asi šesti lidí napravo od nás si kolovala svatební fotku, takže taky nic neviděla, ač by mohla.
Znejistěla jsem. Přece se mi to nezdálo. Mrkla jsem znovu do dveří a číhala.
Po chvilce šel zadek zpátky, zprava doleva. Jeho majitelem byl otec nevěsty, štíhlý pán v letech.
A zase nikdo nic. Zadek se však vzápětí vrátil a mihl se znovu do pravého křídla domu.
Tentokrát si zadku všiml i můj muž. Polkl rozjedené sousto, div se nezadusil a podíval se, jestli vidím to, co on.
"Jo, zadek", řekla jsem a potichu uvažovala, proč asi zadek chodí sem a tam bez kalhot, ale žádná z verzí nebyla pro mě dostatečně přijatelná.
Zadek prošel ještě párkrát se stejnou nenuceností – kvůli nějaké svatbě není třeba si přeci dělat násilí. Byl totiž, na rozdíl od nás všech, doma.
A brzy v té rodině zdomácněl i náš kamarád Luboš, který nám později vysvětlil, že jeho tchán, společně s celou rodinou, žije spokojeně ve svérázném nudistickém duchu. Toho dne ovšem zůstal hanbatý zcela osamoceně.
Od té rozpačité chvíle uplynulo mnoho let.
Dnes už Luboš není plachý a ostýchavý a má dvě dospělé děti.
Zda je vychovával v naturistickém duchu, vlastně nevíme, protože se s námi už nepřátelí.
Jeho paní totiž nějak nesedíme – jsme prý "nějaký divný". Hlavní věc je, že má Luboš rodinu, kde je rád a bližší je vždycky košile, než kabát, o kalhotách nemluvě..
Staří přátelé zkrátka ze života odcházejí a noví zase přicházejí - tak to chodí.
A nám chodí oblečení.
Však přeci šaty dělají člověka, no ne?
Komentáře
Okomentovat