Tichá voda

Byl to docela normální pracovní kolektiv. Firmička o několika lidech, které náhodně dohromady svedla souhra událostí, ale žádná setkání přeci nejsou náhodná.

Tito lidé by se nejspíš nikdy nevyhledávali, protože měli pramálo společného, ale když už spolu museli sdílet pracoviště a trávit spolu většinu aktivního dne, tak spolu vycházeli. Když musíš, tak musíš.

Šéf byl odnaučený kuřák, tajně odnaučený alkoholik a neodnaučený podrazák, chamtivý a závistivý člověk, na kterém se dalo jen těžko najít něco, co by nebylo pokřivené. Přátelsky s ním vycházel jenom solidní a nekonfliktní dědeček před penzí, protože to byl snad poslední slušný člověk planety s výchovou ze staré školy.

Úlisný šéf se zeširoka usmíval a kradl lidem jídlo z lednice s výrazem "já nic, já asketa".

Lída byla skoro o generaci mladší než většina kolegů, ale nijak jí to nepřekáželo, protože si denně jen odkroutila svou kancelářskou šichtu a mazala domů.

Během střídavých směn se potkávala vždy s jedním z kolegů a kromě šéfa jí vlastně nikdo nevadil. 

Za nějaký čas se začala víc kamarádit s nenápadným a plachým Ludvou Bobkem. Připadal jí docela roztomilý. Byl o dost starší, nemotorně roztržitý a stydlivě před ní klopil zrak - byla to taková tichá voda. Lída v něm měla oddanou spřízněnou duši a Ludva byl polichocen pozorností mladé ženy a snažil se ji přesvědčit o tom, kolik toho mají společného. 

Přestal být tichým a nenápadným a úplně ožil. Dával si pozor na to, aby Lídu nepoplašil obligátním "moje žena mi nerozumí", ale okouzleně na ni zíral a obdivně jí skládal poklony na jakoukoliv drobnůstku, kterou jí bylo možné pochválit. Snažil se jí všemi způsoby přiblížit a být jí co nejvíce nablízku. Když Lída hovořila o květinách, byl hned zkušeným botanikem, když Lída v rámci diety jedla zeleninu, stal se vegetariánem. Když poslouchala Depeche Mode, začal se zralý Ludva oblékat do černého a černé brýle nesundal ani u oběda i když pořádně neviděl do talíře.

Lídu to vlastně docela bavilo. Nechávala se hýčkat a zahrnovat přemrštěnou pozorností, kterou nikdy v takové míře nepoznala a vlastně ani nezpozorovala, že se jedná o pozornost poněkud chorobně nepřiměřenou až patologickou. Přijímala květinové dary i dvorný a úslužný doprovod zralého muže, který ji obletoval jako vzácnou bytost. Proč si takový luxus nedopřát, když měla Ludvu docela ráda, vlastně z kolegů nejradši?

Na jaře si Lída koupila nové kolo. Do dvou týdnů se Ludva v práci objevil na kole. Trochu ji to překvapilo, ale kolo si přeci kupuje kdekdo. Ale to byl jen začátek. Podle Lídina vzoru si Ludva za čas dokonce pořídil psa a rád s Lídou pak rozebíral pejskařské trampoty. 

Ludva taky změnil styl oblékání a začal preferovat pro něj dosud neznámé značky, které nosila jeho bohyně. Lída se začínala cítit divně a nebylo jí příjemné, jak se ostatní kolegové uculují, když sledovali Bobka harašícího, který byl na Lídu nalepený jako stín. O tom, co je stalking, tehdy nikdo neměl ani tušení. 

Jednoho dne si Lída v nedalekém butiku koupila růžovou sukni. Když zahlédla druhý den Ludvu, jak balí dáreček pro dceru a zpod ozdobného papíru vykoukl cípek povědomé růžové látky, zatrnulo jí. Pomalu, ale pak i rychleji, začínala Lída brát zpátečku. Opatrně odmítala pozornosti i drobné dárečky a vyhledávala společnost ostatních kolegů ve snaze se vyhýbat situacím, kdy měla být s Ludvou sama. Stín jí byl stále v patách.

Zkoušela si s Ludvou promluvit, ale byl podrážděný a urazil se jako žáček na základce. Dva dny jí dal pokoj. Potkala ho až v drogerii, kde si právě kupovala barvu na vlasy. Vlastně by si Ludvy ani nevšimla, kdyby se vzápětí do prodejny nevrátila pro zapomenutý deštník. Ludva byl právě u téže pokladny a platil. Barvu na vlasy pro manželku.

Lída se už opravdu naštvala. Cítila, že je něco špatně, ale nechtěla Ludvovi křivdit. Nevěděla, jestli sama netrpí stihomamem, nebo jestli si něco nenamlouvá. Kam se vrtla, narazila na svého obdivovatele. Začala tedy chodit do jiných prodejen, psa venčila jinde i v jiný čas, ale Ludva jako náhodou, byl všude, jako její siamské dvojče. Byl v samoobsluze, na poště, v lékárně i v parku. 

Když v práci otevřela lednici, aby si vyndala svůj dietní koktejl, nebyl tam sice Ludva, ale stály tam překvapivě vedle sebe dietní koktejly dva a na tom druhém byl namalován bobek. Byla to poslední kapka. Lída zaklela a podala hodinovou výpověď. Naházela věci do auta a zmizela. Měla už všeho dost.

Začala si hledat novou práci. Byla tak vytikaná, že vždy než vyšla z domu, obezřetně se rozhlížela, je-li vzduch čistý a bez bobků. Uplynulo pár týdnů, než se Lídě začalo ulevovat – po Ludvovi jako kdyby se slehla zem. Snad konečně pochopil.

Po čase se Lída přestala paranoidně rozhlížet po ulicích a zašla si s kamarádkou do kina.

V metru se rozloučily a rozjely se každá jiným směrem. Lída si sedla na sedadlo v protisměru a její pohled zavadil o čísi pohled z vedlejšího vagónu. Zbystřila, ale nikoho povědomého nezaznamenala. Pocítila zas to nepříjemné lechtání kolem žaludku. Její výstupní stanice byla třetí v pořadí. Přemýšlela, zda nevystoupit dřív a nezvolit jiný spoj, ale zlobila se sama na sebe, že zbytečně podléhá klamu a panice, když nejspíš neměla důvod. Po chvilce byla ve své cílové stanici. Zůstala však dál sedět. Nepospíchala, proto se raději rozhodla jet dál. Když chytne z následující zastávky autobus, dostane se domů z opačné strany. Vlak se rozjel a míjel sloupy na nástupišti rychleji a rychleji. Za jedním z nich zahlédla  postavu. Byl to Ludva v jeho oblíbené košili a obličej schovával za rozevřené noviny, jako v grotesce.

Srdce se jí rozbušilo. Bylo to tu zas. Byla rozčílená i ustrašená zároveň. Proč to dělá? Co po ní chce? Co si od toho slibuje? Co dělala špatně, že má teď na krku tak posedlého psychopata? Vždyť mají oba své životy, své rodiny, proč si na ni dělá takové nároky? Řekla mu přeci dost jasně, ať jí dá pokoj, tak proč ji pořád pronásleduje? Chce se jí snad jenom vysmívat, že před ním neunikne, že ji všude najde? Jak mohl sakra vědět, kde dneska byla? Špehuje ji snad pořád?

Dojela na konečnou. Přešla po nástupišti a počkala si na opačné metro. Nastoupila do vlaku s úlevou – měla pár bezpečných minut, protože tam Ludva být nemohl. Po chvíli z metra vystoupila a přemýšlela, co dál. Byl letní večer, slunce pořád hřálo a město bylo poloprázdné. Minula autobusovou zastávku a vydala se domů pěšky. Pokud by na ni Ludva číhal na konečné, nedočkal by se. Autobus, který objíždí sídliště okruhem měl přijet až za 10 minut. Vzala to zkratkou, ulicí vedle nádraží, kde je minimální provoz - ani autobusy tu nejezdí a chodci tudy večer nemají kam chodit. 

Rozběhla se. Když vydrží tempo, má šanci být za čtvrt hodinky u domu a on ať si čeká na konečné na autobus, kterým ona nepřijede.

Páskové sandály nebyly na běh ideální, ale zvládala to statečně. Brzy byla v půlce cesty. S kvílením ji minula sanitka. Ještě tak kilometr a uvidí své sídliště.

V dálce proti ní se ze zatáčky do ulice vřítil modrý vůz. Zjevil se rychle a byl modrý jako auto Ludvy. V Lídě hrklo a nemohla se nadechnout. Nebylo kam se schovat. Zastavila se a čekala, zatímco se vůz blížil. Zapadající slunce ji oslňovalo, takže neviděla dovnitř. Byla si jistá, že ji v bílých šatech v prázdné ulici přehlédnout nelze. Auto se blížilo k ní, zpomalilo a když  bylo u ní, na předním skle se objevila mužská dlaň. V tom mávnutí bylo všecko: vítězství, arogance, potupa i vzkaz, že ať Lída dělá cokoliv, uniknout Bobkovi se jí nikdy nepodaří.

Stála na místě ještě tehdy, když ji auto minulo a zmizelo z dohledu. Její nohsled ani nezastavil a ani se nevrátil zpátky.

Jak to celé dokázal udělat? Určitě měl vozidlo připravené u metra a věděl, že Lída někde vystoupit musí. Jezdil nejspíš šíleně dokola a objel všechny možné trasy.

Proboha proč???

Došourala se domů. Nohy měla otlačené z bot a bylo jí mizerně. Měla zlost z prohry a strach z toho, čeho ještě bude ten blázen schopen v jeho umanutosti. Tehdy pochopila, že od lásky může být k nenávisti opravdu jen nenápadný krůček.

Rozhodla se dál nebýt kořistí a jednat.

Zavolala spolužákovi Markovi, o kterém věděla, že pracuje jako soukromý detektiv. Všecko mu podrobně vylíčila. Marek se napřed docela dobře bavil, ale když si všiml, jak je Lídě ouvej, stal se z něj hotový profík. Ukuli plán.

Od té doby Lída Markovi hlásila každý svůj krok z domu. Tušila, že teď ji nebude sledovat jen jeden šílenec, ale šílenec, na kterém bude viset bystré soukromé očko s kvalitním foťákem.

Už za týden, když se Lída s Markem sešla osobně, dostala od něj pěknou hromádku fotek: Lída v tramvaji a Ludva v tramvaji, Lída v pekárně a Ludva před pekárnou, Lída v parku a Ludva za nedalekým keřem. Musela uznat, že se Ludva skrýval velmi dovedně a vytrvalost mu nechyběla. Nejspíš obětoval i dovolenou na to, aby mohl Lídu otravovat.

Lída si fotky pěkně srovnala do obálky a vložila rukou psaný dopis. Byla si téměř jistá, že jednoduché řešení zafunguje. Obálku zalepila a vzorně nadepsala adresu a jméno. Marie Bobková Tichá.