Listopad, je - LI STOPA D(eprese)

Bolí mě oči a třeští mi hlava. Od rána mám za sebou pět hodin za volantem, asi třicet telefonátů a pár nepříjemně neosobních jednání. Taky mě bolí záda od tahání beden ve skladu a nervózně se potím soustředěním, přestože je venku nechutná listopadová zima a já už zase zdolávám dálnici, která mi často spíš připadá jako závodní okruh pro sebevrahy. Padá déšť se sněhem a na vozovce tvoří čvachtavou hmotu, která odráží světlo protijedoucích šňůr aut a bodá mě do očí. Stěrače stírají, klakson nejspíš troubí a na sklech se nekonečně odráží další ostré a oslepující paprsky. Pokud někde neuvíznu, budu snad za dvě hodiny doma a stihnu v telce ještě kousek Růžovky. Snad mi zvedne náladu, když už nepomohla ani propagovaná Delisa, kterou jsem před chvílí zchroustala. Mít tak aspoň pár dní volna a vypadnout někam daleko, do tepla! A od lidí. Nemůžu se zlobit na všechny spolupracovníky, kteří dneska nebyli zrovna v náladě. Celá firma cítí, že je něco ve vzduchu, loď se potápí. Spousta pracovitých zoufalců, kteří upozadili rodinný život a dřeli s vidinou, že se jim bude dařit a teď si najednou odněkud z Tramtárie přijde reorganizace a všecko jde do háje. Každý to tuší, ale bojí se cokoliv říct a ti, co už vědí, jsou vázáni mlčením. Padáky lítají jak vlašťovky a nikdo neví, koho zrovna trefí. Falešně prolhané úsměvy, zvedající žaludek. Je to podivná doba. Proč nemůžeme žít v pracovní pohůdce jistoty, jako generace našich rodičů? Vzpomínám na kancl mé matky, kde bylo sice zakouřeno, ale jinak klídek, telefon zazvonil jen aby se kolegové svolali na oběd či na přípitek k oslavě a když už měli plné ruce, byl v nich buď chlebíček, nebo lak na nehty. A pěkně do důchodu ve třiapadesáti. Co bych za to dala! Já mám pocit, že se důchodu snad nedočkám, protože jak se doba odchodu prodlužuje, mám to nějak pořád stejně daleko. Asi fakt platí, že se každý nadře podle toho, jak je hloupý. Někdy si připadám jako jedna z nejhloupějších.

 Konečně doma. Objíždím potemnělé sídliště kolem a dokola a doufám, že zdědím nějaké místo k zaparkování. Těžko, protože řada aut venkovských značek snad vyjíždí jen na Vánoce. Přeci jen se usmálo štěstí – jedno eSko zrovna odjelo, tak šup tam. Vidina odpočinku mě žene z výtahu a já se konečně těším na zapadnutí do křesla, když mi zvoní telefon. Kamarádka z horního patra brutálně přeruší mou pohodovou chvilku sdělením, že mi před domem právě odtahovka nakládá auto. Bez kabátu vybíhám před dům a snažím se mužům domnělé spravedlnosti vysvětlit, že dva metry před VŠEMI přechody stojí v naší jednosměrce auta, vlastně i tady na protějším chodníku, ale neukecám to. Podle nepochopitelného klíče jsem byla zkrátka nekompromisně vylosována výhercem, takže za osm stovek pánům ještě poděkuji a jsem přešťastná, že si můžu jenom přeparkovat a ne auto ráno někde lovit v zapadákově. Den blbec je naštěstí skoro za mnou ... a řada dalších přede mnou. 

O rok později. Zas ten hnusnej listopad, hnusnější než jindy. Devátý měsíc pekla v koncentrovaném stresu, kdy DENNĚ po práci běhám do nemocnice a doufám, že se nedozvím tu nejhorší zprávu. Jediné dítě, které máme, největší smysl našich životů. Teď jen leží, má v sobě pět hadiček a doktoři nad ním skepticky vrtí hlavami. Jako kdyby jim něco udělalo, kdyby vypustili trošku optimismu, protože nám by to dopumpovalo aspoň kousek energie, kterou už dávno ždímáme ze záložních zdrojů. Člověk vydrží neuvěřitelně moc. Kéž by se mohl vrátit čas – třeba aspoň o rok a my bychom žili zase jako ostatní. Dopředu bych se s časem hýbat bála. Jak je vidět, člověk nikdy neví, co ho ještě potká a prognózy vážně nejsou dobré. Aspoň že cítím úlevu, když po 15 letech opouštím svou práci. Paradoxně právě tu práci, která mě pohlcovala, bavila, naplňovala a pak už jen trápila. Beztak už jsou skoro všichni pryč – rozmetaní, rozprchnutí a odvrhnutí v mlčenlivé zapomnění, jako přestárlé a okoukané milenky. Moje nálepka rekordmanky, která procházela firmou nejdéle a jako jediná poznala všechny ředitele i zaměstnance, je významná stejně asi jako všechny retro řády práce. Ještě pár dní, pak si odvezu věci, zavřu a zhasnu – vlastně ne, zhasne ten poslední - ještě tam dva lidi zbyli. Potom už budu volná a budu u svého malého velkého pacienta pořád a už ho nikdy nikomu nesvěřím. Dokud budu mít sílu, potáhnu ho dál a budu se o něj rvát tak, jak to umí jen matky. Tahle práce má určitě ten největší smysl jaký může mít. Vlastně jsem se dočkala toho, po čem jsem vždycky toužila – být užitečná a to sakra jsem. Takhle jsem to myslela??? Divný mezičas. 

O další rok později. Rovnám hromadu banánových krabic, plných 30 roků našeho života. Bydlelo se nám tu krásně, ale náš milovaný byt je další věc, kterou musíme oželet, možná abychom se vykoupili.... Není důvod lpět na nepodstatném, hlavní je, že to nejdůležitější nám zůstalo. Leží zase ve svém pokojíčku, úplně závislý na nás, jako když byl malinký chlapeček. Teď má o tři křížky víc, ale to jako kdyby bylo v minulém životě. Zvláštní hra času. Určitě nám bude ve větším bytě lépe, vejdou se tam všechny důležité zdravotní pomůcky, s kterými budeme zdolávat další mety. Všecko se musí zase dát do pořádku. Snad se dočkáme dalších zázraků, jako před pár dny, kdy jsem zase slyšela jeho hlas, který se mu konečně navrací. Po zaměstnání se mi nestýská – na nudu si nemůžu stěžovat. Vlastně i rodina je najednou pryč – všichni ti dříve blízcí jsou teď nějak daleko. Jen ta únava, kdyby nebyla tak obrovská. Bodejť ne, však už jsem ve věku, kdy naši rodiče byli přeci už v penzi.... 

A zas ještě o rok později – pro změnu listopad. Už roky jsem ošetřovatelkou bez papíru, ale zato s nonstop službou bez výplaty a bez dovolené. Každý den mám stejně stejné povinnosti. Nevstávám v šest, nejezdím dlouhé štreky po dálnici, nemusím řešit kolegiální intriky a kariérní tanečky, ani se nehádám s šéfem a nebojím se o svůj flek. Nechodím ale ani na pracovní večeře a obědy, nebo utužovat kolektiv do kina a na sklenku. Čas jsou prý peníze. Ano. Můj osobní čas je takřka nulový a s osobním příjmem se vzácně shodují – taky žádný nemám. Přesto se musím cítit šťastná, nejšťastnější. Se synkem děláme pokroky a když nám Pánbůh zdraví dá, budeme dělat dál. Zaměstnavatel mi ani po letech nechybí, jen se občas cítím jako asociál. Kdo by si byl pomyslel před pár roky, co se všecko přihodí. Kam se poděli všichni ti lidé, které jsem skoro denně vídala či slýchala? Volají teď asi někomu jinému, ale mně se pořád občas o nich zdá. Jestlipak si někdy vzpomenou? Sejde z očí....? Jak komu. 

A znovu ten listopad. Celé tělo mě bolí, ale z postele vstávám jako robot. Nemůžu si poležet, ani udělat pyžamkový den, protože mě někdo naléhavě potřebuje. Sám z postele nevstane, zvedákem do káry se nepřendá, neobslouží se prakticky v ničem. Mám poslání a musím být šťastná, že jsme tu šanci dostali, navzdory snad všemu a všem. Zdejší zdravotní systém nám nefandí a nechává nás, ať si děláme, co umíme, ale hlavně samostatně. Oblékat, mýt, naskládat do výtahu, naložit s vozíkem do auta, odvézt k doktorovi, podávat léky, rozcvičovat....tisíc a jedna věc. Role matky, rehabilitační i zdravotní sestry i sanitáře, řidiče, závozníka, sekretářky, kuchařky, pradleny - vším jsem byl rád, jak praví klasik. Jak to asi dělají jiní, jsou-li nějací? Kde si mění baterku na perpetuum mobile? Úvahy končím obvyklou tantrou: Kéž mě síly a zdraví duševní i fyzické neopustí! Vytrhne mě sms od kamarádky. Leží na antidepresivech, protože ji trápí dospělé děti. Nevím jak ji utěšit – s dětmi jsou starosti, o tom vím. Telefon mi padá z chronicky přetížené ruky, upevněné ortézou. Druhá kámoška cestou z posilovny rovnou volá – potřebuje si vylít srdce. Stěžuje si, že snad nedožije důchodu, protože je čím dál náročnější a obtížnější každé ráno vstát a chodit do práce. Ještě má několik roků zaměstnání před sebou a síly ubývají, když pár týdnů dovolené je vždycky tak rychle pryč .... Její slova mi v uších drnčí ještě pár dní, když ráno přemlouvám bolavé tělo, aby zahájilo každodenní směnu. 

A letošní listopad? Zase ta úzkost a únava. Zkušenosti jsou nepřenosné, však před několika lety bych taky nevěřila, co nás potká a tudíž bych se nebála něčeho, co bylo pravděpodobné asi tak, jako dnešní realita. Žijeme s rouškami, v rukavicích a bojíme se potkávat. Část lidí má přesto dojem, že se jich to netýká, že je osud nemůže pokárat, potrestat, srazit na kolena, na dno, nebo porazit úplně. Dští síru a hledají viníky, na které vylejou plné nočníky zloby. Jako kdyby si neuvědomovali, že i oni jsou přeci zranitelní. Podle jakého klíče se na světě rozděluje? Sedíme na tom roztočeném losovacím osudí a doufáme, že nás odstředivá síla nevymrští. Divný čas. Svět se zbláznil a naděje, že se třeba uzdraví, v nás, kteří v to doufáme, ještě doutná. Možná se "JEN" čeká na to, až se lidi začnou chovat......jako lidi. Až znovu objeví toleranci, ohleduplnost, pospolitost, soudržnost a slušnost. Třeba nám pak zase bude svítit slunce, jako když se probudí krásný nový den, byť by byl listopad. Na lepší časy.