Nevyřčené

Na počátku byla slova. Spousta krásných slov.

Slova schopná pohladit, povzbudit, potěšit, slova hýčkající, chápající, chlácholivá, slova plná účasti a lepkavého medu. Zněla v uších, obalamutila mozek, opájela dušičku a pofoukala srdíčko. Mnohá z těch slov byla tak průzračně čistá, až byla podezřelá, jako by je říkal politik, nebo sňatkový podvodník, ale co na tom. Protože je nevyslovily rty kníratého úlisňáka, ale líbezná a blízká tvářička, byly vypnuty veškeré okruhy, spouštějící ochranný systém. Vnitřní záchranáři rovnou detoxikovali celý organizmus od podezření, nedůvěry a pochybností a rovnou ještě všechna obnažená a tedy ohrožená místa napustili rajským plynem, čímž dotvrdili jednoznačnost prvoplánového krásna.

Osamocená Pravda, která byla zadupána někam hluboko, se sice občas pokoušela prodrat na povrch, ale byla vždycky zahnána hluboko do nitra. Ušlapaná chtěla ven, ale neměla kudy. Jednoho dne si přeci jen vydrápala cestičku. Postupovala malilinkatými krůčky z nejtemnější hloubky, odkud neměla být nikdy vysvobozena, až zahlédla malý paprsek a ten jí dodal sílu, aby se nadechla a prorazila na světlo světa. Zaplavila všecko i líbeznou tvářičku a ta se jako z vůle zlé moci proměnila v cizí tvář, která neměla nic společného s tou, jež uměla pohladit, povzbudit, potěšit, hýčkat, chápat a chlácholit. Med zhořkl v jedovatou tekutinu, rozlévající se tudy, kudy dříve protékal a všecko krásné bylo pryč. Navždy otrávené.

Co dál se všemi těmi ztracenými slovy a co teprve s větami?

Věty, které se tvářily jako nejsladší z vět, ale měly skryté vady a ukrývaly faleš. Lež se zjevila a zavalila vše jako lavina, pod níž se nelze pohnout a kde tak rychle ubývá kyslíku....

Zbyly jen věty, které běhají v hlavě jako šílený křeček, uvězněný v točícím se kruhu. Smyšlené a vytoužené věty, které vyhlížíme, jako vlak, jenž má přijet ze slepé koleje, protože věříme, že tudy projet musí.

Věty vyjasnění, omluvy i odpuštění, věty vysvětlení, ani věty vytáček, výčitek a výmluv, které se nikdy neuskuteční.

Věty, které prý vesmírná síla vysílá od toho, kdo je vypouští, k tomu, komu jsou určeny i přesto, že by byly kdy vyřčeny nahlas.

Věty, které visí v prázdnu nad propastí vztahů a které, pokud by byly vyslyšeny, vytvoří imaginární most. Na takové věty naděje čeká snad každý, dokud tu je a dokud dýchá a srdce mu bije, protože nikdy není nic definitivní a i to, co vypadá zcela nedotknutelně, může se ze dne na den úplně zbortit.

Kam zmizela ta líbezná tvářička? Proč se už nevrátí?

A co její svědomí? Kde je schované a proč se tam tak krčí?