Předvánoční retro zamyšlení

Kdo všechno pochopí, všechno odpustí. Tomáš Akvinský

Na stole stála připravená snídaně. Čaj s mlíkem a rohlík s máslem, jako každý den. Čaj se vaříval tak, že se z jednoho pytlíku obarvilo několik hrnečků vody na čaj a pak se pytlík schoval na sítko, aby mohl dobarvovat ještě další čaje v dalších dnech, dokud se zcela nevylouhoval. Rohlík byl vždycky včerejší, protože kdyby se jedl ten dnešní, byl by zítra ten včerejší předvčerejší a to by už nebyl vůbec měkký a dobrý. Starý čaj se starým rohlíkem byl každodenním začátkem dne. Proč to tak muselo být, o tom se nediskutovalo. Podstatné bylo, že pravidla určují dospělí, kteří zkrátka mají vždycky pravdu. Děti se jim nepletou do hovoru, nevyrušují je a nesdělují jim jejich nezkušené názory, protože na to budou mít v životě dost času, až budou velké. Potom si budou moci kupovat čerstvé rohlíky a hned je sníst a marnotratně si vyhazovat čajové pytlíky třeba každý den.

"Pojď, já ti sáhnu na nos, jestli ho nemáš měkkej," řekla babička Martě, jako už mnohokrát, když se chtěla přesvědčit, jestli jí holčička nelže a má vyčištěné zoubky. Marta nechápala logiku měkkého nosu, protože všechny děti, včetně těch prolhaných, mají nosy ještě dětsky stejné a hlavně nechápala, proč by měla lhát. Nerozuměla tomu, proč vlastně některé děti lžou. Lhaní bylo něco nepřirozeného, co dobře věděla, že dělat nemůže, nesmí a nikdy nebude chtít praktikovat, připadalo jí to nepatřičné a nepotřebné. Bylo to něco tak nesmyslného, jako kdyby ji někdo obvinil, že by kradla. Prarodiče Martě mnohokrát vyprávěli o chlapečkovi, který se koupal v řece a předstíral, že se topí. Vždycky bylo poblíž několik lidí, kteří pro něj obětavě skočili a když k němu doplavali, chlapec se jen smál, jak si z nich vystřelil. Opakoval ten svůj vtip tak dlouho, až se jednoho dne doopravdy utopil. Nikdo už mu na pomoc nepřišel a nezachránil ho, přestože šel v tu chvíli skutečně ke dnu. Volání žertem o pomoc byla vlastně taky lež a proto Marta o chlapci často přemýšlela.

Pravidelně se procházela s dědečkem po ulicích mezi oprýskanými domy, s nesčetnými mapami po psích loužičkách, mezi zdmi, obstavenými lešením. Přeskakovali spolu ruku v ruce dlažební kostičky a přecházeli hluboké výkopy po dřevěných lávkách. Když došli na Václavák, býval tam rozložen odřený dřevěný pult a tam byly nasypané buráky. Podzemnice olejná ve šlupkách v obrovském množství, úplné moře oříšků. Prodavač tu vzácnost nabíral kovovou lopatkou, sypal do papírových pytlíků a dával na váhu s ručičkou. Marta stávala vedle pultíku, pozorovala nakupující a mezi malinkými dětskými prstíky si pohrávala s buráčkem a s myšlenkou, strčit si svůj lup do kapsy. Chodila tam v tom předvánočním čase skoro každý den a to tak dlouho, dokud si tu malou krádež nevyzkoušela, aby si ji pak zapamatovala po celý život. Nehet škrábe hrubou slupku oříšku v kapse a Martu cosi lechtá na zádech. Podivný pocit, kdy udělala něco špatného a nikdo ji za to nepotrestal, jenom její svědomí, které jí tu zvláštní situaci vracelo znovu a znovu zpátky s úrokem jako bubáka a nedovolilo jí už nikdy vzpomínku smazat. Ten nepříjemný vjem se jí vybavil pokaždé, když se mluvilo o tom, že kdo lže, ten krade. Pokaždé, když už bylo její dětství dávno v nenávratnu.

Marta začala chodit do školy a zjistila, že lžou všichni. Netušila a nechápala motiv, ale neušlo jí, že lžou strašně moc a lež je něco jako samozřejmost a norma. Jako když ráno vstanete a vyčistíte si zuby. Dětskými zoubky to nedokázala skousnout, ale co neuměla, učila se, ale když se něco učila dlouho, občas jí docházela trpělivost samotné se sebou. 

První konfrontace s velikou lží byla ve třetí třídě se spolužačkou Mrázkovou, která Martě ledabyle oznámila, že bude mít doma šimpanze. V paneláku. V 70.letech bylo vrcholem mít doma psa, papouška či rybičky, ale šimpanz, to byla jiná liga. Marta tehdy obdivně k Mrázkové vzhlížela a vůbec o jejích suverénních slovech nezapochybovala. Zkusila si doma za stabilně výborný prospěch a příslib více či méně úslužných počinů, jako je mytí nádobí a vynášení odpadků, vymoci alespoň morče, ale rodičovstvo bylo neoblomné. Povzdech nad rodičovskou krutostí, když Mrázková nosí samé trojky a není vůbec hodná a přesto bude mít šimpanze, matku spíš pobavil. Martu to rozhořčilo. Bila se v její tehdy nevyvinutá prsa za svou neotřesitelnou pravdu: Mrázková přeci nemůže takhle lhát a šimpanze rozhodně dostane, ať to znělo jakkoliv nedostižně.

Marta byla tehdy ještě hodně naivní. Občas si všimla, že děti, které něco místopřísežně prohlašovaly, mají za zády překřížený prostředník za ukazováčkem, prostě prstík přes prstík. Honzík jí vysvětlil, že v takových případech se může lhát komukoliv a o čemkoliv, bezostyšně a beztrestně a ani přísaha pak neplatí. Šimpanz ale nemohl být jen výmysl. Marta se denně spolužačky vyptávala a denně pak rodičům tlumočila důvody, proč primát dosud do rodiny Mrázkových nedorazil. Vydrželo jí to celý školní rok, než Marta pochopila. Mrázková je prolhaná a Marta může zapomenout i na morče, ač je vzorná, poslušná a bezproblémová, protože ne všechno je spravedlivé a v životě nic není odměňováno podle zásluh.

Marta zklamaně spolykala spousty dalších hořkých lží. Vždycky si vzpomněla na překřížené prstíky za zády a připadalo jí, že se ta dětská hra přenáší do dospělosti a na prstíky už se nikdo ani hrát nesnaží. Všimla si, že čím bývá lhář prolhanější, tím vehementněji se snaží o své pravdomluvnosti přesvědčit. Zjistila, že lžou všichni, jeden druhému. Rodiče dětem, děti rodičům, šéfové zaměstnancům a naopak, přátelé, manželé, milenci, kolegové, sourozenci, příbuzní, každý každému, je to taková hra "Všichni proti všem". Jak obtížné je lež odhalit, když lhář je blízký, milovaný a důvěryhodný a navíc o své pravdomluvnosti neúnavně ujišťuje a sladkými slůvky utvrzuje při každé příležitosti. Tehdy není opakování vůbec matkou moudrosti, ba naopak. Oběť se nechává obalamutit jako v pavoučí síti, která ji lživým slovem omotává, až se ztrácí skulinky k úniku. Důvěra zahání zralou úvahu, srdce vítězí nad mozkem, láska nad rozumem. Dá se lžím vůbec vzdorovat? Přehlížet mlčením? Nebo na ně upozornit?  Charles Dickens napsal: "Neptej se na nic a neuslyšíš žádnou lež." Marta se dál neptala. Vždycky, když byla na pochybách, věděla, že instinkt ji neklame. Odpoutala se. Od těch, kteří ji zklamali a nevážili si její poctivosti i od těch, na kterých lpěla.

Marta procházela předvánočním městem, až ji kroky zavedly na Václavák, do místa, kde před víc než půl stoletím ukradla buráček. Všecko je svátečně ozdobené, domy jsou opravené, bez lešení a dědečka už Marta dávno potkává jen ve snech. Odřený pult s buráky už dnes nikde nestojí. Najednou ji cosi napadlo a pocítila v zádech zas to nepříjemné zamrazení: ten prodavač ji tehdy musel vidět. No ovšem! Nenápadně nápadná, stydící se holčička s prvním a nezapomenutelným lupem. Těžko tehdy mohl přehlédnout její vytřeštěný pohled, upřený na něj, když oříšek v sevřené ručce skončil v kapsičce jejího kabátku. Jak banální, ale jak významné. Dobře, že tenkrát nic neřekl a Marta zůstala na svůj čin sama. Někdy je lepší, když si každý na vlastní chybu přijde sám. 

Jak totiž pravil Cicero (ať už nahý, či oblečený, pane Kroupo) :

Každý člověk dělá chyby, ale jen hlupák u nich zůstává.