Sovička

Na bolavá záda je nejlepší..... zase nic. Jako další pokusný krok jsem konečně podlehla a zakoupila matrace Dormeo a to poté, co se nám před lety výtečně osvědčily přistýlky téže značky.

Po pečlivém mnohaletém výběru jsem zvolila cenově přijatelný model, který vychvalovala reklama a jako zvláštní bonus jsem k němu měla obdržet měkkého plyšáka s motivem sovy za jednu, slovy jednu korunu - no nekupte to!

V plánovaném čase dorazily dvě objemnější krabice a jeden menší sáček. Bytelné škatule obsahovaly tuhý igelitový obal, který pevně svíral vycucnuté role, jež se při uvolnění jako kouzlem vymrštily a nafoukly jako dětské skákací hrady a vytvořily lůžka požadovaných tvarů a velikostí. Po vybalení menšího pytle na mě vykoukl kulaťoučký polštář v duhových barvách s rozkošným výrazem okaté sovičky. Tak, jak to my holky s plyšáčky máme, rozněžnila jsem se: sovičku jsem láskyplně přivinula a vysokým hláskem jsem začala dělat takovéto ťuťuťu. To jsem ovšem dělat neměla. Jako komando pomsty se mi pod nohama vynořil jezevčík, loupl po mně zlobná oční bělma a bručel jako medvídek. Naše Yetinka je totiž zvyklá, že se ťuťuťu dělá výhradně na ni a teď se tu najednou zjevil vetřelec, kterého k sobě ještě tak drze vinu. Sebekriticky jsem se fence omluvila, pohladila jsem ji po střapaté hlavičce a vlezle jsem ji ubezpečila, že jenom ona je ta moje holčička. Sovičku jsem naaranžovala na postel a šla jsem uklízet obaly. Pěkně papírové rozřezat a igelity poskládat zvlášť. Po chvilce kolem mě prosvištěl nízký pár plyšáků. Yetinka vší silou vláčela skoro stejně vysokou, ale tučnější sovičku za křídlo a vítězně ji s pohrdáním pohodila do pelíšku, zřejmě s úmyslem vykonání další exekuce.

Aha, takhle to asi nepůjde. Sovu jsem zachránila před zavražděním, vrátila na postel a Yetince jsem se pokusila vysvětlit, jak tady teď budeme v míru společně dál bydlet. Hnědá hlavička s uvnitř zarputilým, ale naoko netečným výrazem koukala do země a tvářila se, že je jí jakékoliv násilí naprosto cizí. Nechala se poučit, uchlácholit a odvést z ložnice, od které jsem pro jistotu zavřela dveře.

Situace vraždění neviňátek se následně opakovala při každé příležitosti, kdy zůstaly dveře lajdácky nedovřené. Nelze věc podceňovat, však si dobře pamatuji, jak dopadl plyšový hrošíček a dobrmánek. Oba byli napřed oslepeni a následně rozpitváni tak, že jim nebylo pomoci. Ani tři gumové slepičky, určené právě psíkům na hraní, u Yetinky neobstály, protože byly rozebrány na jednotlivé puzzle, jejichž pozůstatky jsem postupně nalézala zapracované do jejích bobečků ještě pár dní. Lepší bude Yetinku rozptýlit procházkou, třeba na sovu zapomene.

Povídám, povídám pohádku......jak pejsek vykakal hromádku...  Kráčím po sídlištním chodníku a pozorně sleduji, kam šlapu. Hnědé stopy rozšlapaných psích pozdravů se průběžně objevují celou cestu. Dobře, že není tma, to bych asi trefila a neminula. Přicházím k domu, kde zřejmě bydlí medvěd. V této zóně se totiž neobjevují hromádky, ani hromady, ale jsou to gigantické haldy. Pokud by měl medvěd majitele, neumím si představit, jak, čím a do čeho by tu kopici sbíral a očividně ani on neví, zřejmě proto nechává pozústatky po jeho miláčkovi ležet na chodníku. Povětrnostní vlivy jako deště, sníh, vichřice se střídají, ale na likvidaci hald to valný vliv nemá. Trvanlivost hromad je impozantní, protože tam stále leží ty loňské a jsou průběžně pravidelně doplňovány čerstvými. Když v tom slalomu přeci jen neprojedu brankami bez úhony, zkouším si namluvit, že hovínka znamenají štěstí a bohatství.

A pak jsem potkala kouzelnou babičku.

Jak jsem se k ní přibližovala, bylo i v tomto ročním období hřejivé sledovat její rozjasňující se miloučký a dobrácký obličej. Doslova jihla při pohledu na naši psí holku a zastavila se. Yetinka k babičce přiskotačila a když viděla, že její dlaň nic nenabízí, vzala zpátečku a šla si po svém. Obvykle se do hovoru s lidmi nepouštím, ale cítila jsem, že zklamaná žena potřebuje slyšet nějaké teplé slovo. Pozdravila jsem ji a v duchu jsem zalitovala, že nemám buchtu, protože pokud bych stařenku obdarovala, nepochybně by mi jako kouzelná babička splnila nějaké přání.

Slovo zafungovalo a ona se rozpovídala:

"Já miluju zvířátka. Měla jsem kanára," pravila něžně, pozorujíc naši Yetinku, která se nezúčastněně pokoušela najít v promrzlém trávníku něco k snědku.

"Měla jsem i jezevčíka," pokračovala babička ve vzpomínání, sledujíc psíka, který se zaujetím dál hledal to své.

Stařenka měla takové něžné, bledé a unavené oči a musela být hodně stará. Důvěrně se ke mně naklonila:

"Měla jsem i chlapa," řekla nečekaně důrazně a její něžný pohled se proměnil.

"Odešel. Ale ne tam, nahoru, odešel ode mne. Šel jinam."

Ty oči kouzelné babičky byly najednou pryč, stála tam jen stará žena, zklamaná životem, posmutnělá i naštvaná. Odvrhnutá.

Rozloučila jsem se a táhla jsem Yetinku za sebou násilím, protože měla vážný zájem o jakési chutné sousto, které konečně pracně objevila u křoví.

Nejdepresivnější den roku prý máme za sebou.

Četla jsem letos několik novoročních předsevzetí a nejsem z nich moudrá. ´Rozhodla jsem se, že budu šťastná!´ Cožpak se může někdo rozhodnout jinak? Jistěže vím, že přání je otcem myšlenky, ale věřte mi, že to přání ke štěstí vážně nestačí a se zapeklitostí života si neporadí, ať si přeju, jak si přeju. Nebo je něco popleteného ve mně?

"Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci...." zní známá cimrmanovská věta. Myslím, že nejsou. Řekla bych, že nejhorší jsou očekávání, protože se nenaplní.

Vracíme se z procházky domů. Nebe je smutně šedé, jako nálada a energie ročního období a doby vůbec.

Yetince osprchuji podvozek, vysuším a stavím ji na lino. Vrhá se tryskovou rychlostí ke dveřím ložnice, co kdyby byla vhodná příležitost zmocnit se sovičky. Čert totiž nikdy nespí.