Kterak jsme ku covidu přišli

Kterak jsme ku covidu přišli?

Jak slepí k houslím. Přišel k nám po dvou a půl letech izolace, kdy jsme zapudili všechny z našeho okolí a ponechali si pouze ty nejurputnější. Přišel po pěti měsících pobytu na samotě v bažině, kdy komunikace s těmi zbylými probíhala přes uzavřenou plotovou branku. Pak si jednoho dne náš cyklista zajede pro rohlíky a covid už je u nás. Napřed naskočí na rohllíkonosiče a tváří se celkem nenápadně. Jako když si jen tak ve dvou stupních zimy vyjel v kraťasech na kole a dal si studený pivo – no tak trochu chraptí, no. Covid v nenápadném maskování číhá a rozhlíží se po další oběti a ta nebohá, protože nechodí po nohách, neuteče mu. Nakonec já, jako pečující matka, nemám už žádnou šanci se při tom pečování ubránit, tak koupím největší nálož postupně od obou nakažených. A tak jsem padla.

Ležím. Už to, samo o sobě je zvláštní jev. Většinou u nás leží ti druzí. Jeden, protože nechodí a druhý, protože proto. Jenže, když ležím, je spousta věcí, které se samy neudělají. Když se neudělají, nebudou. Zavírám oči a nekoukám na prach, na prádlo, ani do lednice.

S vypětím sil se vyploužím do kuchyně, abych navařila. Jednomu dietu, aby neblil a druhému, aby se nasytil, protože je bezedný. Zvláštní, že vypadají, jako kdyby si prohodili role. Bezedný se jeví, že přijel z koncentráku a ten, co tři dny nepozřel, vypadá jako Otesánek, který se jenom nenasnídal.

Vytvářím několik celkem poživatelných jídel. Pak se odpotácím do postele pokračovat v léčbě, pokud se ten zvláštní proces, který podstupuji, dá za léčbu považovat.

Ležím a zkouším neslyšet, nevidět, nepřemýšlet. Teplota leze nahoru a nechce se ukáznit, stejně jako náš pes, který poštěkává z pelechu pokaždé, když kolem něj projde ten jediný, co zůstal na nohách. Pan Pohroma.

Vysílám jej do lékárny. Škoda slov, proto ho vybavím na cestu sms: Echinacea forte a rozpustný vitamin C. Přesto na zbytečnou otázku, zda jsou to dvě věci, sípu, že ANO!!!

Další den je mi zase hůř. Tanec v kuchyni se neosvědčil. Že jsem radši neležela! Aspoň, že i na dnes je ještě nějaká potrava zajištěna. Nebohý vyhladovělý Otesánek snad konečně zkusí opustit kašovitou stravu, proto potřebuje něco měkkoučkého. Připravila jsem mu přeci s láskou a s horečkou do zásoby ještě další kuřecí plátek. Hodit ho zlehka na pánvičku snad zvládne i chlap a uvařená rýže je v mističce. Podrobné instrukce jsem vydala, tak mě nechte stonat.

Pan Pohroma hodinu před časem oběda zahajuje přípravu. Proboha proč s takovým předstihem? Stačí pár minut. Všechno je přeci připraveno: měkoučká rýže v mističce, plátek kuřízku se flákne na pánev, frk-frk a jemu uvaří Číňan. Skočí si tam za dvě minuty od dveří a přinese si obrovskou horu něčeho, co mu chutná, protože to pálí jako namleté feferonky. Vlastně je docela jedno, co to je, důležité je množství a to je zaručeno. Všichni budeme spokojeni a já můžu ležet a přemlouvat covida, ať už táhne.

Zavírám oči a upadám do říše snů. Po chvíli mě budí šepot.

“Ta rýže je nějaká tvrdá.”

“Jaká?”, ptám se přesto na rýži. Vždyť ta v mističce byla docela měkká.

“Tvrdá”. Znovu tvrdošíjně opakuje Pohroma.

“Myslíš tu uvařenou rejži, co máš v mističce?”

“Ne, já dělám novou,” pravil Pohroma s hrdým výrazem spokojenosti sama se sebou.

Aha, čili premiéra a to zrovna teď, když po osmi letech marodím.

Jsem vzhůru tak, že možná neusnu už nikdy, ale je mi tak blbě, že spíš naopak usnu a už se nikdy neprobudím.

Šourám se s horečkou a s covidem kolem krku do kuchyně, která najednou vypadá, že v ní vařilo pět zedníků a ještě si u toho míchali maltu.

Otesánek po třech dnech hladovky sedí posmutněle nad jídlem, cosi chroupe a tváří se jako nešťastný šafářův dvoreček. Na talíři má hromádku zvonivé rýže, připomínající konzistencí korálky. Vedle rýže jsou malé kostičky škvarků čehosi, co mohlo a mělo být kuřecím plátkem. Ale není. Vzala jsem jednu kostičku mezi zuby a málem jsem si vylomila jedničku. Tak tohle opravdu není úplně ideální přechod od kašovité stravy.

Jak se jim to povedlo, nechápu. Zato celkem přesně vím, že dobré rady, jako “musíš ležet, odpočívat, delegovat a delegovat, ať si ti chlapci poradí”, jsou sice skvělé, ale aplikovat je do praxe, to je v naší rodině scifi.

Prý tu s námi bude covid už napořád. Snad do té doby naučím psa vařit.