Trochu jiné Vánoce

Trochu jiné Vánoce (tradice je tradice)

Zima se nestydí” říkávala vždycky moje matka.

Beru si to k srdci, proto s příchodem třeskutých mrazů vědoma si následků prochlazení, učenlivě vrstvím. Oblékám si nejen teplé prádlo, spodní košilku a zimní obuv, abych nenastydle odspoda, ale i nafouklý kabát, ve kterém si připadám jak Kapitán Debo (pardon, Kapitán Demo). Zlatíčka rozzářených světýlek lákají na procházky zimní Prahou, kde je všecko vyzdobené, vyvoněné cukrovím, trdelníky, vanilkou, svařákem a grogem.

Na vycházky obvykle není času nazbyt a kdyby bylo, schází mi odhodlání zařadit se do mohutného šiku Prahy chtivých návštěvníků z celé země a možná i z celé Evropy. Nejdu na Staromák, mám navolený jiný program, stejný jako spousta dalších žen. Vycházím do ulic a jako slepička přináším a shromažďuji vše, co u nás o svátcích nesmí chybět.

Bez ohledu na to, jestli jsou okna umytá, byt vygruntovaný, cukroví a vánočky napečené, Vánoce se zachovají jako každý rok. Přijdou.

Všechen ten shon několika týdnů, směřující k jedné chvíli, která se musí podařit tak, jak pravil básník, aby Štědrý večer nastal.

Nakoupeno, navařeno, usmaženo, nazdobeno. My si tradice držíme.

Ve váze je naaranžovaná pohřební žlutá chryzantéma, již každoročně dostávám, protože můj muž ví, že miluju slunečnice a nepozná rozdíl (prostě žlutá kytka). Tváří se pokaždé tak udiveně, že ho nemohu podezírat z jiného úmyslu. Také on má jednu vánoční povinnost: ohlídat, aby bylo na stole pití, což na poslední chvíli zaznamenám, že obstaral pouze pro sebe. Doklušu se vším, co chybí a narychlo zkouším vyzdobit i sama sebe, když je ten Štědrý den, což obvykle bývá opět pragmaticky okomentováno matkou, konstatující, že z opičky kanárka neudělám. Přes všechen zmatek se nakonec sejdeme u stolu, plného jídla, přiťukneme si a popřejeme, abychom se zase za rok takhle všichni ve zdraví sešli. Pak už se od stolu nesmí vstávat, dokud si poslední louda desetkrát nepřidá ještě salátek, ještě jeden řízeček a potvora nepraskne a pořád vypadá jako z koncentráku, což všem leze na nervy i v této sváteční chvíli. To nevstávání od stolu se dodržet musí, aby nám za rok nikdo nescházel, takže ti prozíraví mají pod stolem po ruce bažanta pro případ krajní nouze.

Když je konečně vše snědeno, stůl se uklidí (no sám se neuklidí, pravda) a zazvoní Ježíšek. Z rádia zní koledy a ten, kdo nemá hudební sluch, si je vždycky nejraději a z plných plic zazpívá. A jde se nadělovat.

Nadílku provádíme postupně, šetříme si tu chvíli, proto se vždycky rozbaluje jeden dárek a všichni koukají, co to bude a pak dělají jéééé, přičemž sledují reakci obdarovaného. Tady je třeba se na všech stranách opravdu snažit, abychom nikoho nezarmoutili. Znáte to: měkké dárky, ponožky a oblečení nevhodné velikosti, které ženy nutí přemýšlet nad příčinou. Jsem tak malá/velká, komu ta velikost dárku vlastně patří a tak. Ideální je trávit nadílku s dětmi a se psy, protože vnesou velké oživení a pak se otevírá více možností k taktickým pauzičkám, neboť děti a psi celkem spolehlivě zvládnou shodit stromek. Během těchto vítaných přestávek si kuřáci a prostatici mohou odběhnout za svými potřebami a sklerotici mohou potajmu podstrčit zapomenuté dárky, které včas nevyštrachali zpoza úkrytů.

Po nadílce roztřídíme obalový materiál, uschováme paragony pro případné vrácení toho, co vrátit lze a pak jako třešnička na dortu .....zazní TA VĚTA. Věta, kterou odjakživa a z duše nenávidím a s železnou pravidelností ji slýchám úplně každý rok od doby, kam mi paměť sahá. Když jsem ji někdy neslyšela naživo, nekompromisně mi zazněla do telefonu. Věta stejně vítaná, jako když končí srpen a dětem se připomíná, že prázdniny jsou fuč. Nezapomenutelná věta, která pomyslně udělá tečku a nemilosrdně utne cosi z toho kouzla, které přichází jednou za rok a které jsme si hýčkali.

Vidím mou matku před sebou, jak se nadechuje a dramatickým hlasem říká: “A je po Vánocích!”

Letos už ta věta nezazní. Poprvé.

Kéž bych ji mohla zase slyšet.