Jména

Dnes má svátek Věnceslav a protože jich je jen 47, není divu, že žádného neznám, což je dobře, protože ani nevím, jak bych ho oslovovala. Prý se z něj vyvinul Václav, takže to už dává různé možnosti. 

Kde se vzala, tu se vzala jména. Rodiče je přidělují svým potomkům podle nálady, módních vln, oddanosti či náklonnosti k někomu, koho obdivují. Naštěstí jsou v českých zemích, v porovnání s cizinci, poměrně umírnění a netrestají děti jmény, hodnými indiánských náčelníků. Avšak ne vždy se zamýšlejí nad tím, zda jméno koresponduje s příjmením, takže o trapná spojení není nouze.        

Já osobně si pod každým jménem někoho představuji. Vždycky se mi vybaví někdo, jméno nosící a hned se mi škatulkuje k povahovým rysům, což určitě není správné. Jednou jsem se vyjádřila tak nešťastně, když jsem své velmi dobré kamarádce řekla, že snad není možné, aby se jmenovala takhle, protože všechny mně známé její předchůdkyně a nositelky shodného jména, byly nány. Nutno na mou omluvu podotknout, že jsme obě měly hodně rozjařenou a ovíněnou náladu, ale ve víně je pravda, jak známo.Fascinující jsou i spojení příjmení s povoláními, nomen-omen a nutí mě k zamyšlení o principech vejce a slepice. Lze tedy připustit, že při výběru profesí jméno pomohlo k rozhodování, např. chovatelka psů paní Kšírová, pivní sládek Jan Chmelík, či vše znalý botanik Václav Větvička (ta pikantní raději vynecháme). 

Některá příjmení se proslavila z filmů a přesto, že se jednalo o fiktivní postavy, stala se jména jakýmsi synonymem pro charakteristické rysy, namátkou třeba šprt Hujer, nechvalně proslulý doktor Cvach, úlevný docent Chocholoušek i zvonivý pan Lorenc. Literární postavy jako hloupý Honza, montér Tolja i Viktorka od splavu, ty zná snad každý. 

Nelze zapomenout i na historické postavy, viz. mlčenlivý Fučík, prozíravá Libuše i malý velký Napoleon. V oblasti jmen máme dnes dokonalou rovnoprávnost, protože měnit jméno třeba po sňatku mohou ženy i muži a navíc ženy přijímají mužská jména i v případě, že pojmou za muže někoho s typicky českým jménem, jako Svoboda či Smetana a propuštěný vězeň se v rámci konspirace najednou může stát z Nováka Dvořákovou a naopak.                  

My – pejskaři, si nečiníme násilí a vzájemně se představujeme jmény svých čtyřnohých přátel, takže jsem poznala paní Jarmilkovou, Anetkovou, Pepsinkovou, pana Marhulku, Morgana a nechybí ani pan Bedřich, Pinďa, Zuzan a Betyn. Potěší mě vždycky, když mě potká nevidomý pan Zdravíčko. Denně udržuje kondici pravidelnými vycházkami a každému nadšeně, upřímně a přátelsky odpovídá na pozdrav tolik důležitým přáním, které mu v tu chvíli každý uvěří.

V obci na Děčínsku, kam jsem od dětství s rodiči jezdívala na chalupu, kdysi působila sovětská vojenská posádka. Děti oficírů se občas potkávaly s místní dětskou partičkou, jíž jsem i já byla členkou. Byla jsem velmi přísně a slušně vychovávána, takže když mi chlapci představili sovětského hocha Sergeje Kurdu jménem, které si upravili (asi tušíte jak), já jsem právě nevytušila nic vulgárního ani posměšného, proto jsem nehnula ani brvou. Dnes by se to nemohlo stát, protože díky hlavě státu byl výraz, ač po mnoha desetiletích, poměrně zpopularizován. Hoši se tehdy zřejmě mou naivitou dobře bavili, ale já jsem klidně jeho jméno dál a bez mrknutí oka reprodukovala i s tou škodolibou úpravou a představila jsem tak nového kamaráda i rodičům. Poté, co se vzpamatovali z překvapení, o významu sprosťárny mě poučili a tak jsem ve čtrnácti letech (!) obohatila svůj slovník o nový peprný výraz, který jako když najde.

Člověk nikdy neví, co se mu může jednou hodit. Nedávno se do bytu nad námi přistěhoval nový majitel. Je Ukrajinec a jmenuje se Turkot. Je vám jistě jasné, že mu tak nikdo neřekne..... Čeština je krásná a bohatá.  

Závěrem musím potvrdit moudrost generací, že kdo se za své jméno stydí, hoden potupy všech lidí.