Kulový blesk

Začalo léto a svět byl barevný, bezstarostný a krásný. Bylo mi pět a já jsem odjela vláčkem s babičkou a s dědečkem z Prahy na “letní byt”. Každý rok do Podluží na stejné místo, jen my tři. Ubytovali jsme se v malebné chaloupce. Odpoledne mě vzal dědeček za ruku a s dřevěnou kárkou jsme šli pro kufry na nádraží. Nebe bylo ocelově šedé, jako moje vzpomínka. Když jsme kráčeli úvozovou cestou mezi ploty, oddělujícími domky, najednou se těsně kolem nás prohnala žhavá, ohnivá koule. Kulový blesk. Bez varování, znenadání, rychle a suverénně. Moment, který nečekáte a v tu chvíli ani nechápete. Moment, na který se nezapomíná. Nikdy. Já jsem si v tu chvíli začala zpívat. Můj dědeček měl možná právě od té chvíle bílé vlasy. Anděl strážný na nás odkudsi zamával, zamrkal a odletěl si dál konat dobro jinam. Vzpomínka, která se čas od času vynoří a připomene mi tu zvláštní chvíli.

Svět byl pořád docela barevný a krásný a bylo mi dost na to, abych měla jasno. Další blesk z čistého nebe mě těsně minul. Anděl strážný mi zase zamával, ale křídla měl, chudáček, celá polámaná. Zaplatil daň za dobrý skutek, když pro mě zachránil to moje ze všeho nejdůležitější, co jsem kdy měla a mám. I já jsem vděčně zaplatila směnky peklu a odevzdala jsem s nimi část svobody, smíchu, radosti a vzdala jsem se leckoho i lecčeho, jichž jsem se vzdát nikdy nechtěla. Odevzdala bych ochotně docela všecko, všecičko.

Dav blízkých a těch, kteří byli do té doby na dosah, se rozplynul. Rozestoupili se a otočili se zády, aby mohli dál jít svou cestou za štěstím. Nechtěli vidět zajíčka v své jamce, nechtěli vidět smutek a ztrácet s ním drahocenný čas. Chtěli se bavit, chtěli se smát, tančit, zpívat, cestovat, radovat se a potkávat se s ostatními šťastlivci. Jejich andělé jsou jako oni. Leží na pláži na lehátku, v ruce drží longdrink a doutníček a dívají se na slunce, jak umí pozlatit všecko, na co si ukáže. A mají pravdu. Proč myslet na kulové blesky, když svět je tak barevný a krásný? A každý den je jedinečný.