Dívčí války

Určitě se vedly od nepaměti. Praženy bojovaly o oheň, o kus mamuta, o děti, o kůži, o lepší místo v jeskyni, ale nejvíc ze všeho nepochybně soupeřily o pramuže. Bitvy o partnery přetrvaly do současnosti a dokud tu ženy budou, nevzdají se této kořisti nikdy. Tyto lovy ani dnes nebývají beze zbraní, ač by se tak mohlo zdát, protože ženské zbraně mají jednu úžasnou dokonalost – dokáží být (nejen) pro muže občas neviditelné.

 Už malinké neviňoučké holčičky si špitají, vedle kterého chlapečka by jednou chtěly sedět ve škole. Spolužačky se chichotají, pošťuchují se a navzájem si zvedají sukýnky ve snaze ztrapnit jedna druhou zrovna před tím klukem, který se jim líbí. Větší slečny pak tyto sukýnky samy a zcela dobrovolně využívají tehdy, pokud mají v úmyslu vytáhnout silnější zbraně a přidají i jako kolty - dekolty. Vyzkoušejí jejich funkčnost i pro získání prospěchu, nejen učebního, když začnou testovat jejich účinnost u pánů profesorů, kteří jsou taky jen muži a mají své. Každý ředitel a majitel společnosti při přijetí asistentky dává obvykle přednost pohledné a atraktivní slečně před nudnou a unudlanou Douchovou, zvláště, má-li ještě navíc požadované schopnosti. Jistě, že ne vždy. V případě, že se v jeho firmě vyskytuje manželka, prověření schopností bývá podřízeno jejímu úsudku a netřeba zdůrazňovat, že požadavky či kriteria posuzovatelů nebývají zcela ve shodě.

Skvělou a vítanou kořistí lovkyň bývají ve všech oblastech muži venčící, bez ohledu na to, zda větrají psa, dítě, nebo motorku. Tyto předměty jsou pro lovkyně poměrně magnetizující a jsou znakem jakési záruky, představující určitou jistotu vztahu, jsou příslibem dobrodružství a dokladují něžnost duše.

Mnohé ženy na lovu nepohrdnou ani cyklistou a bruslařem a nadšeně si pořizují sportovní vybavení nejrůznějšího druhu. Radostně si pak rozbíjejí kolena, lokty i ústa, aby mohly být zachraňovány, utěšovány a hýčkány. Jen rybáři jsou trochu zvláštní sorta stranou, ačkoliv tito podivíni mají obyčejně jedno velké plus – mlčí.

V oblasti zmíněné ženské militantnosti nesmíme zapomínat ani na lovící babičky na lavičkách. Ty mladší se překonávají a půjčují si vnoučátka, aby si mohly vychutnávat pochvalné "To přeci není možné!", utvrzující je v nestárnoucí kráse, když lichotníci žasnou, že to nejsou maminky, ale UŽ babičky těch ratolestí. Starší ženy pak vysunují blyštivé zubní protézy a kouzlí úsměvy s cílem ulovit nějaké pochopitelně mladší, čiperné dědečky, kteří jsou však to opravdové nedostatkové zboží. Důvodů je několik: průměrný věk, který je o 6 let kratší než u žen, jistá pohodlnost či setrvačnost, špatná zkušenost, touha nevzdat se koníčků (nebo hospody) a pak......neviditelný a netušený bezpečnostní obojek, kterým už je muž opatřen od nějaké, která byla rychlejší.

A tady začínají opravdové závody, soutěže, ale i bitky, boje a bitvy, jež jsou o to komplikovanější, protože jsou skryté. Někdy se stává, že jsou utajené tak dobře, že jedna z bojujících stran si vlastně ani nevšimne toho, že mír je jen fiktivní a ona sama už ve válce je.

Dvě sousedky v domě, které po sobě pokukují, obhlížejí se, mapují terén. Paní Oprsklá, jejíž terén (čti exteriér) je zjevně poněkud členitější a rozlehlejší, je nesmírně soutěživá. Jednoho dne zaznamenala nově přistěhovanou naivní paní Udivenou, která ovšem soutěživost postrádá a hledí si výhradně svého pana Udiveného. Oprsklá, protože je stále ve střehu, vycítí nebezpečí ohrožení a vyhodnotí, že s tou mladší Udivenou nebude boj tak snadný. Sousedova zahrádka je přeci vždycky zelenější a ona dobře ví, že ani ten její, pan Oprsklý s koulí na noze, není slepý a mohl by si čerstvějšího trávníčku Udivené všimnout. Projede mu mobil a utvrdí se v tom, že nečinnosti bylo dosti. Proto se rozhodne, že bude výhodnější se spřátelit. Dobře ví, že nepřátele je vždycky lepší mít pod kontrolou.

A tak se spolu přátelí všichni čtyři. Oprsklá, která maskuje zvrásnělou krajinu, se začne chovat jako spolužačka ze 3. B. Poskakuje, švitoří, halasí, směje se na celý dům a novou kamarádku Udivenou při každé příležitosti pusinkuje, objímá, vychvaluje, zahrnuje pozorností a drobnými dárky a hlavně omotává a omotává přízí intrik. Během představení bedlivě a znechuceně sleduje, že bezelstná tichá voda Udivená je pořád tak nějak vpředu. S nelibostí nese to, že nenalézá nic, v čem by mohla mít navrch. Oprsklá marně hledá nějaký trumf. Kamarádce alespoň provádí namátkové kontroly pod záminkou zapůjčení soli, ale ta při tomto testování vždycky vychází vítězně jako přátelská, milá a ještě k tomu vždy upravená a připravená kamarádka se vzorně upečenou bábovkou. Oprsklá dýchavičně za Udivenou pokulhává, hystericky střídá zkrášlující procedury a razantně obměňuje šatník podle vzoru své vykonstruované sokyně. Vše ve snaze odpoutat okouzleného pana Oprsklého, protože si všimla, že si všiml.  Ano, pan Oprsklý opravdu věnuje paní Udivené nežádoucí pozornost a občas mimoděk vysekne nějakou lichotku či zdvořilostní pochvalu. Oprsklá cítí ohrožení až ve svých starých kostech a vždycky jí málem vzteky praskne imaginární obruč. Bitva je na jedné straně zahájena.

Oprsklá se začíná podivně chovat a znepokojeně vykřikuje, že ona nikdy, NIKDY nežárlí. Vyvolává to často a s takovou vehemencí, že to zaujme i netečné manžele Udivené, kteří se začnou zamýšlet, proč to ta Oprsklá pořád tak cyklicky a bez příčiny opakuje. Podezření se rodí, jako tehdy, když vyléčený alkoholik mele pořád dokola, že je abstinent.

Paní Oprsklá v panice začíná manželovi vymýšlet kreativní program, aby neměl čas pokukovat k Udiveným. Jako když macecha nasypala Popelce hrách a čočku k přebrání, u Oprsklých už jsou všechny kohoutky utažené, šroubky a těsnění doplněné, obrázky přibité, odpadky vyneseny a do luxu je Oprsk zapřažen skoro denně. V rámci změny taktiky Oprsklá ruší společné aktivity s Udivenými, kteří jsou udivenější ještě víc, protože nechápou, co dosud tak milým sousedům provedli. Oprsklá se vymlouvá na čas, na migrény, na únavnou práci, ale žluč z ní začíná prýštit viditelně, Udivenou už nesnese. Natvrdlí muži, kteří sice jako všichni odrostlí hoši milují pistolky a všechno kolem válek, se přesto v dívčích válkách neorientují. Vůbec nepostřehnou, že stojí na minovém poli a spokojeně spolu dál chodí na pivo, přičemž Oprsklá se k jejich pánské jízdě občas nečekaně vetře, aby měla pro jistotu vše pod kontrolou, co kdyby.

Sousedé v domě si rovněž všímají toho, že přátelství obou párů už je pryč. Nikdo si nechce špinit ruce, tak vše sledují zpovzdálí, nekomentují a když se jich paní Udivená udiveně ptá, jestli netuší, co je s paní Oprsklou, raději mlčí, nebo mlží.

Paní Udivená byla smutná, že se jí ztratila kamarádka a po sáhodlouhém zpytování došla k tomu, že chyba není v jejím vysílači, ale v tom druhém přijímači. Její senzor byl ale přeci jen vadný, protože nepoznal, že se nejednalo o přátelství, ale o válečnou taktiku, jak si ohlídat nepřítele. Tomu ovšem paní Udivená při své čisté povaze porozumět nikdy nemůže a zůstane už navždycky udivená.

A takové to bylo přátelství!

Nebylo.

Zato války budou vždycky.