Jeden takový bezvýznamný den

Nevím, proč ten praotec nemohl od Řípu popojít ještě jižněji. Tma, mokro, zima, sychravo, mlha, mrholení. Střídá se to a prolíná a člověku z toho skoro hrabe, ovšem tomu, kdo o počasí rozhoduje, je třeba alibisticky odpustit a uznat kdy jindy, když ne teď, když je listopad.

Ideální je spát, ale unavené tělo se přehazuje ze strany na stranu ve snaze najít polohu, kdy bolí nejmíň. V půl druhé odpadá do říše totálně zmatených snů, aby se o čtyři hodiny později probudilo s myšlenkami na dlouhý seznam nicotných úkolů, jež ušatého kopytníka zcela utlučou, přesně podle rčení, že “stokrát nic umořilo osla”. Další stejný den.

Po rozbřesku (dá-li se to ubulené mlíko za oknem nějak nazvat) začínají chodit maily. První je od Tchiba, které mi namísto dodání zboží, na které celý týden netrpělivě čekám, vysvětluje hospodárnou obchodní taktiku, z čehož plyne, že svou dodávku čekám marně, protože po týdnu zjistili, že je objednané zboží vyprodáno - hm, ušetřím.

Další dva maily jsou administrativní. Instituce potřebuje doplnit nějaké dokumenty, takže pročítám, doplňuji, skenuji, vkládám a odepisuji. Pak si poslechnu pozdrav, což je dvouminutový whatsappový vzkaz jedné osoby blízké, ve kterém osmkrát zívne, třikrát mi zopakuje, jak je unavená a dvakrát zdůrazní, že toho má ještě hodně před sebou k vyřizování.

To už jsem ve skluzu a doháním každodenní marnou a stereotypní robotu, zdánlivě podobnou dovolené (dříve mateřské a dnes rodičovské): polidštit se, oblíct, udělat snídani, zapnout pračku a jít posadit juniora, ač téměř čtyřicetiletého. Polidštit i jeho (což je o poznání kratší proces, než u mě) a pak mu předložit snídani a léky. V momentě, kdy také hodlám něco sníst, zjišťuji, že pes je v koupelně a zvrací na jeden ze dvou koberečků, které se v bytě vyskytují, protože jinak je všude omyvatelný povrch. V poslední chvíli vytrhávám kobereček zpod psa a běžím pro toaleťák a mokré ubrousky, abych uklidila žlutou loužičku.

Než se s chutí posadím zpátky ke snídani, chvátám pro hadr, protože junior zapatlal od medu stoleček, do kterého vložil televizní ovladač. Poté, co obojí vyčistím, zaznamenám psa, poskakujícího u dveří na balkon a po jejich otevření mě div neporazí, s jakou vehemencí se hrne ven. Připravím papírovou podložku a zanechám psa napospas, abych po chvilce zjistila, že pejsek udělal dvě hromádky na dlažbu vedle podložky, protože ji předtím potřísnil pidiloužičkou a na použitou podložku nepůjde, kdepak. Jdu znovu pro toaleťák a další čistící prostředky, abych vše uvedla do stavu relativně čisté domácnosti. Můj žaludek zatím zůstává na místě, protože jsem nalačno.

Po snídani ustelu, zaliju kytičky, utřu skleněné povrchy, připravím synovi dopolední kávu a vybíhám nakoupit pečivo a pár drobností, ale záhy se vracím jako zmoklá slepice, protože nemám další volnou ruku na deštník.

Doma mě vítá lakonické sdělení:

“Nemám dobrou zprávu”.

Vybavily se mi všechny možné katastrofy.

“Nějak mi vyskočilo kafe a malinko jsem se polil.”

Vedle synova invalidního vozíku leží zbytky hrnečku a promáčená nohavice dokládá, že zas tak malinko to nebylo. Sbírám, vytírám, kmitám.

Honem rozhazuji jednotlivé položky nákupu na místa a spěchám napravit spoušť. Nemám času nazbyt, protože každou chvilku se ozve zdravotní sestra, řečená cvičitelka, že do 10 minut je tady.

Zapřahám juniora na zvedák a přemísťuji jej do postele, abych ho mohla vysvobodit z mokrých kalhot, umýt a převléci. Slyším znovu psa zvracet.

Kvapně vyndavám vyprané prádlo z pračky do kyblíku, abych ji mohla znovu naplnit další várkou, obohacenou o čerstvě špinavé. Tohle je koloběh života.

Popadnu kyblík a směřuji k balkónu ve snaze věšet.  Ach, paní Jechová, jak vám rozumím!

Spolu se mnou vybíhá psík a začíná se charakteristicky točit, takže rychle posunuji již pověšené prádlo, aby nedošlo k další nehodě. Psík tvoří další dvě hmoty mimo podložku a vzhledem k tomu, že jedna je zelená a já jsem již po snídani, tentokrát mám při desinfekci namále, abych neuklízela ještě něco dalšího.

Utírám slzy a vracím žaludek na místo.

Pak volá očekávaná cvičitelka, že píchla kolo. Zdá se, že dneska nejsem jediná, komu se daří. Celkem s úlevou jí dávám najevo, že nevadí, když dnes nepřijde, beztak je to tu samá kalamita.

Aspoň mám čas v klidu uvařit oběd. Juniora znovu posadit no a “po o” už jenom umýt nádobí, kuchyň, uložit dítě a psa do postele a vytřít celý byt, než přijde senior s otázkou chlebodárce, co jsme celý den dělali. Je to stejné, jako když jste chodili do školy a nemožní rodiče se denně ptali, co bylo ve škole. Každý den se rozhlédnu a musím konstatovat, co objevného kolem sebe vidím. Ani odpověď se kreativitou neliší.

Nic! Vůbec nic!

Vším jsem byl rád, pravil klasik.

On totiž nikdy nebyl matkou.

A kdyby byl, dostal by jenom podmínku a ne doživotí.