Seriály

Televizní seriály někdo nenávidí, jiný bez nich neumí být, další je okázale ignoruje. Je fajn mít nadhled a nepropadnout závislosti. V některých případech jde o jakousi setrvačnost, kdy přestat s jejich konzumací nelze, poněvadž je to závislost podobná sběratelské vášni – když už máte ve sbírce všechny díly, nelze přeci zrovna ten další vynechat. Týden po týdnu se na chvíli ocitnout mimo vlastní realitu v jiném prostředí a v jiné společnosti není vůbec špatné a nemusíte být jen staří a opuštění. Seriály jsou vlastně milé a naivní únikové pohádky pro dospělé, jež mají dobrý konec (nejsou-li nekonečné).

Překvapivé množství lidí s oblibou sleduje, jak se vaří, staví a vyšetřuje – ať už policejně, nebo lékařsky. V každém správném seriálu, stejně jako v pohádce, jsou postavy až pohádkově vykresleny. Kdybychom neznali realitu, mohli bychom se naivně domnívat, že je běžná norma, když hravý pan primář u sebe doma pohlídá děti hospitalizované pacientky, nebo že laskavá sestřička doprovodí příbuzné pacienta do bufetu a přinese jim kávu. Očekávali bychom svezení se v sanitce spolu s nemocným i to, že v ordinaci vlastně mohou být všichni příbuzní přítomni u vyšetření, s cílem všem vyhovět, hýčkat je a rozmazlovat. Pokud se nemocnému něco nelíbí, na personál se nevybíravě utrhne a bez okolků vyjádří pochybnost o postupu, či odbornosti. Dožadování se výměny personálu, podle vzoru „zavolejte mi vedoucího“, evokuje spíše nervózní samoobsluhu 80.let. Televizní citlivý lékař, aniž by byl hulvátským chováním otřesen, se úslužně omlouvá, trpělivě chápe, chlácholivě vysvětluje a na závěr vyjádří optimismus a upřímnou podporu všem okolo. Vrací se zpět do práce rozechvělý obavou před hrozící stížností a neopomene cestou zdvořile pozdravit pomocný personál. Co na tom, že pak střihem na operační sál spatříme pár naturalistických záběrů – už jsme se dost otrkali a koneckonců Karkulka taky neomdlela, když myslivec rozpáral vlka.

 Občas bývá trochu zmatek v určení toho, kdo je kdo, když herci přebíhají z jednoho seriálu do druhého – jednou sestra, jindy doktorka, jednou chudinka, podruhé mrcha, je to jako v životě a někdy se pravda ukáže až na závěr.  Ovšem zde nás záporné postavy potěší a dramatické zápletky neškodně osvěží.

Sledování seriálu v každém případě upřednostním před politickou přetahovanou na téma platů ve zdravotnictví. Otázka, kdo koho a zda vůbec v případě potřeby ošetří, bude nejspíš námět na jiný žánr - na horor.