Psychiatr

Návštěva lékaře nebývá příjemná záležitost a snad málokdo ji vyhledává zbytečně. Obavy, ostych, strach, či dokonce hrůzu máme z různých vyšetření i z očekávaných verdiktů, na které si občas musíme nepříjemně dlouho počkat. Sama docházím k doktorovi jen v nejnutnějším případě. Rozhodnutí doprovodit mou matku k návštěvě psychiatra, zaměřeného na poruchy paměti, jsem odkládala tak dlouho, až jsem sama pochopila, že je to věc opravdu nezbytná. Vyšetření je bezbolestné a výstupem bude zhmotnění reality černým na bílém. Empatická lékařka jistě objektivně posoudí matčin stav a doporučí nám to, co pro ni bude do budoucna nejlepší. Připustit si, že dominantní matka, která mě svou autoritou ještě donedávna udržovala v pozoru, je dnes drobnou a bezbrannou hromádkou, bylo další silnou brzdou, která mě zdržovala před rozhodnutím matku na vyšetření vůbec objednat. Uklidňovala jsem ji i sebe, až jsme konečně vyrazily. Během cesty jsem stařenku přesvědčovala, že psychiatr zkrátka musí být vždycky příjemný a citlivý, protože právě v tomto oboru je to jedním z jeho základních předpokladů, aby tuto práci mohl vykonávat. Však právě proto se pro tento obor určitě rozhodl.

Úspěšně jsme dorazily na nevlídné místo v neznámé čtvrti. Znovu jsem zopakovala mantru, že paní doktorka bude příjemná, protože nepříjemný psychiatr neexistuje. Před vstupem do budovy jsem nad zvonkem zaznamenala nesmlouvavě důrazný pokyn k přečtení instrukcí. Níže vytištěný manuál razantně sdělil, jakým způsobem máme zvonit, kdy a jak otevřít dveře a jak je nezavřít s případnými následky pro dveře i pro nás. Dále nás upozornil na nutnost nazutí zámeckých návleků, až (pokud) budeme uvnitř. Při nedodržení všech nařízení nevstupujte. Na pokyny a nařízení jsem natrénovaná od útlého dětství, tak jsem vše roboticky vykonala a pokoušela jsem se matce na její japonská chodidla obout návleky, velikosti sloní stopy.

Po chvíli nás mladá sestřička povolala dovnitř. Byla velmi štíhlá, měla nasazené masivní moderní brýle, pletenou rozpláclou hučku a nesmlouvavou sebevědomou tvář. Podala jsem jí připravené dokumenty a matčiny legitimace. Sestra matce pokynula, aby se mohla posadit, zatímco já jsem se pokoušela umístit tak, abych nepřekážela a měla přehled, protože jsem za našimi bundami, šálami a kabelkami v náručí, neměla nejlepší výhled – neměla jsem vlastně výhled žádný. Sestra počala soustředěně vyplňovat zdravotní kartu jménem, přičemž zřetelně hláskovala každé z písmen. Chybělo jen vypláznout jazyk, ale i tak mi silně evokovala kreslené postavičky ze školky, znázorňující děti, které nejsou úplně ve formě. Co bych ostatně chtěla na psychiatrii, zřejmě deformace, pomyslela jsem si. Sestra však ve formě byla a to v nejlepší a obrátila se na ženu o tři generace starší:

"Tak, Míro a jdeme na to," pravila mé vyděšené matce Miroslavě (která byla momentálně spíš zděšená) a zahájila výslech. Udělat to před pár lety, jednu by chytla, ani by nevěděla, jak. Ale před pár lety bychom tu neseděly (já vlastně vrávorám). Možná před pár lety ještě ani rodiče té mladé sestry nebyli na světě. Po chvilce vstoupila nějaká žena.

"Kdy máte ty prásky?" zeptala se jí sestra. Aha, z další konverzace jsem vytušila, že to byly prázky, neboli prázdniny. Ujel mi vlak, metro i ta loď a nějak si tu trčím, uvědomila jsem si krutou realitu. Matka na mě vrhla plachý pohled, který signalizoval otázku, jestli bychom se neměly pokusit utéct. Dělala jsem, že ji nevidím a sklopeným zrakem jsem sledovala její boj s obřími návleky, o které pod židličkou soustavně klopýtala.

Z otevřených dveří vedlejší místnosti se ozývaly zvláštní cvakavé zvuky, pak pískání, troubení, vrčení, skřípání a pak halasné pozdravy. Sestra vstala a do přivřených dveří pravila: "Sorry, Arture, rušíš mě" a papouškovi přibouchla. Podala mi k vyplnění dotazník, který mě pověřuje sdílením informací. Vyplnila jsem vzorně veškeré údaje a matka se třesoucí rukou podepsala. Sestra si dokument převzala a pravila, že údaje měly být vyplněny o matce a zmínka o mně pouze ve spodním řádku. Zavtipkovala jsem, že možná bych měla být rovněž jejich pacientkou, což sestra neohodnotila žádnou reakcí. Po pokračujícím výslechu, prokládaném familiérním "Míro" v každé druhé otázce, jsem byla i já tak rozhozená, že bych nejspíš rovněž nevěděla, co je za den.

"Jak se jmenuje tato ulice, Míro?" zeptala se sestra matky. Utvrdilo mě to, že můj pokus o vtip skutečně vtipným nebyl, protože jsem teď taky nevěděla. Pokusila jsem se matku obhájit: "Matka to neví, já jsem ji neinformovala." Sestra na mě máchla gestem, plašícím masařku, abych nenapovídala. Po chvilce nás sestřička konečně vyslala za papouškem k paní doktorce. Byla jsem ráda, že konečně nastane ta příjemnější část. Aspoň ten pták nezklamal. Soustředěně prováděl hygienu peří, byl dobře naložený a hovořil vlídně.

Lékařka středních let na nás letmo pohlédla a dál se věnovala obrazovce počítače. Po doplnění některých údajů anamnézy se matky zeptala, co nezvládá. Matka  suverénně:

"Zvládám všecko!" Přišla moje chvíle, kdy jsem se musela vmísit.  Doktorka na mne pohlédla. 

"Tohle musíte přepsat", poslala mě zpět vedle k sestře vyplnit dotazník, zatímco jsem matce marně rozplétala nohy po dalším boji s návleky. Pod každou židličkou byla plexisklová deska, snad aby návleky lépe klouzaly. Pokusila jsem se odložit si stále drženou haldu věcí na židli, dobrá zpráva byla, že tentokrát byla židlička i pro mne. Následovala série otázek s vyšším levelem, zatímco lékařka ťukala do klávesnice, jako kulometem. Chladná tvář ženy středních let ji chránila před vnějšími vlivy blbečků jako my, vstupujících jí do ordinace. Nedívala se na nás a vydrželo jí to až do konce.

Co vás zaujalo v televizi v poslední době, jaký je rozdíl mezi černochem a kominíkem, co znamená rčení, "jak se do lesa volá...". Matka už většinou jen rezignovaně mlčela. Doktorka položila otázku i mně:

"Proč jdete tak pozdě?" A hned si odpověděla, že jsme měly přijít dřív. Asi si myslela, že s matkou držím basu a nechci taky odpovídat. Mohla by alespoň ohodnotit, že já jsem snad zas tak pozdě nepřišla.

Venku jsem se matce upřímně omluvila. Slíbená vlídná doktorka se dnes jaksi nekonala. Snad někdy a někde příště. Anebo raději nikdy víc.