Náušnice

Zamyšleně pochoduji po dlouhém sídlištním chodníku, který je souvisle olemován zelení. Pozorně sleduji, kam šlapu, abych náhodou nevkročila do něčeho nechutného, co bych si domů přinést nechtěla. Keře a stromy  spolu snad závodí, který z nich letos ohromí nejbohatšími květy a rostlinky se vytahují před očima. Slunce hřeje, jako kdyby bylo léto a já přicházím k autobusové zastávce. Proskakuji mezi nedopalky cigaret a plivanci a držím si žaludek na místě. Pojednou spatřím něco lesklého, zašlapaného v prachu, tak se navzdory věku poměrně svižně sehnu a zjišťuji, že je to náušnice. Doma ji opláchnu a prohlížím ji. Je pěkná a vypadá, jako zlatý řetízek. Dlouhé roky jsem nosila podobnou. Dovedu si představit, jak je teď asi smutná ta, která je doma opuštěná bez té druhé, chudinka. Probudila se ve mně touha nějak těm dvěma k sobě zase pomoci. Napsala jsem cedulky NAŠLA SE NÁUŠNICE a připsala jsem své telefonní číslo.I když vím, že vylepování plakátů je zakázáno, doběhla jsem cedulky (pochopitelně rovněž svižně) pověsit na čekárnu stanice. Jen blbec by snad můj dobrý skutek nepochopil a chtěl pokutovat – žádnou reklamu si přeci nedělám.

Druhý den mi volala neznámá dívka. Popsala mi náušnici, kterou ztratila, ale nebyla to ona. Obě jsme byly zklamané. Za další dva dny mi přišla SMS, abych někomu neznámému poslala fotku nalezené náušnice. Odepsala jsem, že to musí být přesně naopak, abych ji mohla odevzdat. No přece bych ji nedala někomu, komu nepatří, když je nejspíš zlatá. Po chvilce mi došlo foto ouška s náušničkou, ale též úplně jinou, než je ta, která mi doma zatím marně čeká na svoji družku. Zas nic, jsem smutná a ta dlouhovlasá slečna na obrázku určitě taky.  Za tři dny další SMS:

“Dobry den, videl jsem plakat, ze jste nasla nausnici a ja jsem jednu asi 5 dni zpatky ztratila tak jestli ji nemate”.

No vida. Hmm, viděl/ztratila (ten automat přepisuje slova nejen mně). Pominu i ten vtloukaný rusismus (vždycky se říkalo ´”před 5 dny” a dneska skoro každý mluví podle ruského vzoru “5 dněj tomu nazad”). Ale napsala dobrý den, to bude jistě nějaká solidní slečna. Rovněž zdvořile, ale raději ne přeslušněle, odpovídám:

“Dobrý den, mám ji, jen nevím, je-li to ta vaše, už jste totiž třetí. Můžete ji popsat?”

Neznámá: “Takova spise stribrna mensi”

Odepisuji: “Bohužel, ani vaše to není, ta nalezená vypadá jinak. Je mi líto.” Je mi totiž vážně líto. Očekávala jsem, jestli neznámá napíše, že nic a že děkuje, nebo jestli to už nechá být. Byla opravdu slušná a napsala:

“Nevadí, tak hodně štěstí při hledání majitele.”

Tak vida, to bude přející žena, když taky myslí na druhé. Já sice nikoho nehledám, ale pomohla bych ráda. Vím, jak každá ztráta zamrzí a mě zase dobrý skutek potěší. Nechci už se pouštět do dalších vlezlých konverzací a přemítám, jestli bych neměla jít vylepit ještě nějakou další cedulku. Třeba si ta skutečná majitelka všimne. Jsem ráda, že jsem nemrhala snahou nadarmo. Přeci jen ještě odpovím aspoň stručně, protože to hezké přání si to zaslouží. Možná by stačil smajlík, ale neznáme se, zůstanu proto formální.

S hřejivým pocitem, že dobrý člověk ještě žije, píšu: ”Díky”.

Za chvíli mi pípne zpráva: “Zhebni”

Koukám do mobilu jako tele na vrata. Blokuji si neznámé číslo a mačkám rozepsanou cedulku, že se našla náušnice. Jsem vyléčená z dobrých skutků. Pro dnešek. Však zítra je taky den.