Den říkání pravdy (7.červenec)

Dnes je Den říkání pravdy.

To by mě vážně zajímalo, jak to myslel ten, kdo to vymyslel. Mám v sobě hluboce zakořeněno, že lhát se nemá, ale pochopitelně mi neušlo, že se tím kdekdo neřídí. Pravděpodobně ten den není pro každého a lháři by dneska měli asi raději mlčet. 

Co když to ale celé mělo být chápáno jinak? Možná tak, že si má každý s každým udělat jasno a takzvaně si věci vyříkat. Přestat hrát falešnou hru na to, co není. Na lásku, na přátelství, na solidaritu a loajálnost. Říct každému pěkně od plic, že víme, co všecko je jen jako. Trapným, že je nám za ně stydno, jak nejsou soudní, hubeným, jak nezdravě vypadají a tlustým, že mají špeky. Líným, že jim tu předstíranou pracovitost nikdo nežere, nafoukaným, že jsou nesnesitelní a máme už jich dost. Hlupákům, že to o nich víme a ať dělají cokoliv, ty blbé děti jsou po nich a ještě ke všemu jsou to protivní spratci. Prolhaným povíme, že ty jejich lži nemají úroveň a všichni kolem nich to vědí. 

A když takhle pěkně všecky zpourážíme, zjistíme, že už tu není nikdo, koho by naše pravda zajímala a můžeme si ten den konečně hezky oslavit. Spokojeně, doma a sami, ale s pocitem, že pravda vítězí. Čin, čin.